Nahoru
Policie klečí na našich dětech
Foto: Milan Jaroš
Policie klečí na našich dětech

Tři neuniformovaní policisté zaklekli na školáka, který odnesl Babišovi reproduktor, a odvezli ho na služebnu. Jeho matku odmítli vzít s sebou. Je to výsledek dlouhodobého zneužívání policie k  politickým zásahům a protiprávním manévrům ke kterému policejní generálové často jen mlčky přihlíží.

Foto: Milan Jaroš

Rozruch a opožděné rozhořčení nad postupem neuniformované policie na jihočeských mítincích nekampaně Andreje Babiše zakrývají hned několik zásadních problémů systému ochrany veřejného pořádku v České republice. Začněme těmi utajenými policisty. Podle představitelů policie jde o zcela běžnou taktiku, umožňující lépe identifikovat případné pachatele a zadokumentovat jejich skutky proti zákonu, případně proti veřejnému pořádku. Hloupé je, i podle jejich výkladu, když si takový policista nasadí, asi kvůli vedru nebo lepšímu maskování, čepici politického hnutí AB. Když zapomeneme na zjevný rozpor s policejním mottem „Pomáhat a chránit“, jde o zásadní protimluv se všemi policejními příručkami, přísahajícími, že PREVENCE je nejdůležitější policejní funkcí a strategií.

Policejní prezident se logicky tázal, kde byly profesionální policejní antikonfliktní týmy, čítající podle jeho slov v Jihočeském kraji kolem padesáti vyškolených policistů. To je moc dobrá otázka, která ale zůstala zatím bez odpovědi. Je ovšem klíčová. Namísto, aby zákon na místě reprezentovala uniformovaná policie a případné pnutí řešili profesionálové antikonfliktních týmů, do davu se mísí slídiči a chytači – ale kde je ona PREVENCE? Ono. Soudruzi, k těm konfliktům vůbec nemuselo dojít… Takže zastavení první – Policie České republiky nese hlavní vinu za to, že ke konfliktům vůbec došlo.

Jenomže pak by si utajenec nemohl stěžovat na facku, protože už nikdo nikdy nevyvrátí ani nepotvrdí tvrzení dotyčné paní, že do ní předtím ve skupině skandujících opakovaně „žďuchal“. Tvrzení proti tvrzení, však to znáte. A že tři policejní profesionálové (nebo snad jen jeden plus dva Babišovi ochrankáři?) nepoznají neplnoletost žáka osmé třídy a navíc nerozeznají autistickou poruchu, to už je na pováženou – a přinejmenším na opakování inteligenčních testů zmíněných policistů. Základní poznatek autistické poruchy je, že klient ve stresu, nedej Bože v pocitu ohrožení – prostě není schopen racionální kontroly svého jednání, nevnímá a volí útěk, by někdo měl policistům přednášet dnes a denně. A nepřipustit přítomnost matky nezletilého při převozu je už otevřeně kriminální počin. Zastavení druhé – ani v jednom ze dvou kritizovaných zásahů policisté nejednali adekvátně.

Zastavení třetí je nejsmutnější – Česká republika má dnes víc policistů, než mělo předválečné Československo. Mají na rozdíl od tehdejší doby veškerou techniku – auta s rámy kterými mohou narážet do vozidel civilistů, vysílačky, databáze a informace v reálném čase. Nemají ale respekt, který z tehdejšího pochůzkáře dělal nejenom znalce místních poměrů a neoddiskutovatelnou autoritu. Vinu na tom má ještě z komunistických dob protrahovaná poníženost a úslužnost policie vůči politice. Jak mají občané cítit důvěru a respekt k policii, která se nechá zneužít k politickým zásahům a protiprávním manévrům, tak jako tomu bylo při návštěvě čínského prezidenta? Co má onu důvěru povzbuzovat a pěstovat – třeba šikamózní zabarikádování a nechutné prohlídky na Pražském hradě? Prezident, který přikryje jakékoliv zlodějny svých blízkých – i kdyby policie stokrát chtěla prosazovat zákon?

Hlavní vinu však nese policejní vedení. Dokud se otevřeně nezačne rvát za nezávislost policie a nenechá tvrdě stíhat jakékoliv politické vměšování do její práce, dokud bude odmítat veřejnou kontrolu a diskuzi, bude heslo „Pomáhat a chránit“ naprostá většina občanů vnímat jen s nedůvěrou.

Jan Urban

Zpět na výpis novinek