Nahoru
Šílená dvojčata polistopadové politiky a amnestie na rozloučenou
Václav Klaus a Miloš Zeman | Profimedia
Šílená dvojčata polistopadové politiky a amnestie na rozloučenou

Už od dob ostudného prezidentování Václava Klause je Pražský hrad znám coby „sídlo českého žvástu“. Pokud se někomu ze čtenářů už v tomto místě nevolí zatajil dech nad neúctou k majestátu nejvyšší ústavní funkce, připomenu jen jeho celosvětovou televizní ostudu s ukradeným protokolárním chilským perem nebo jeho závěrečné ústavní bouchnutí dveřmi s prezidentskou „amnestií“. V trochu jiné verzi by ji mohl zopakovat i končící Miloš Zeman. 

Václav Klaus a Miloš Zeman | Profimedia

Klausova pouť od doktrinářského neomarxismu, přesvědčení o světě řízeném jen slepým mechanismem a jeho automatikou, ke stejně doktrinářskému nacionálpopulismu a nenávisti k Západu už dnes nevzbuzuje nic než jen lítost a posměch.

Miloše Zemana a Václava Klause, přezdívané už koncem devadesátých let „šílenými dvojčaty“ polistopadové politiky, vždy spojovalo přesvědčení o nadřazení státu nad jednotlivcem, společností a zákonem.

Účel pro ně ve všech případech povoloval i ne-slušné, či rovnou ne-zákonné prostředky a vše spojovala nebetyčná osobní arogance a klaka příživných posluhovačů. Oba skončí stejně, snad jen Miloš Zeman už asi nenajde další finanční skupinu, která by financovala nějaký podobně pochybný a vysmívaný „institut“.

Kolaborace s Ruskem a Čínou

V pátek 28. října 2022 však Miloš Zeman výrok dnes už zesnulého básníka a diplomata Jiřího Gruši o českém žvástu a jeho sídle bezpochyby potvrdí mírou nejvrchovatější.

Má poslední příležitost vystoupit na kdysi úctyhodné oslavě státního svátku v historickém Vladislavském sále, a v přímém televizním přenosu k tomu. Už nikdy takovou šanci mít nebude.

Sál bude naplněn většinou jeho stále ubožejších přitakávačů a těch, kdo přijdou z úřední povinnosti a z nedostatku páteře. Bude to bilanční chvíle, a sluší se k takové bilanci deseti let ve funkci prezidenta dodat trochu kverulantské upřímnosti.

Každý den, po který byl Pražský hrad ze Zemanovy vůle opevněn a po staletích zneprůchodněn pro veřejnost, byl a doposud je urážkou národního cítění a sebeúcty společenství, které, pro Miloše Zemana naštěstí, nevidí ploty Jeleního příkopu obalené žiletkovým drátem či namontovanými držáky na jeho navěšení, jako tomu je v zatáčce Chotkovy silnice.

Léta jeho otevřené kolaborace s vládnoucími nedemokratickými antiliberálními režimy v Rusku a Číně poškodila pověst českého státu, přičemž jeho názorové veletoče z něj v mezinárodním společenství udělaly už před drahnou dobou pouze vysmívanou a trpěnou figurku.

Ilustrací nad jiné bylo, když z říjnové neprestižnější akce českého předsednictví Evropské rady na Pražském hradě si z přítomných desítek hlav států a premiérů na českého prezidenta vzpomněli jen – méně než populární – představitelé Srbska a Maďarska.

Zemanova neschopnost moderovat diskuzi a dlouhodobé zacílení ústavních orgánů, parlamentních komor a politických stran se stala jednou z hlavních příčin letitého zaostávání české politické i odborné diskuze o bezpečnostních a strategických rozvojových programech.

Jeho letitá až chorobná nenávist k Bezpečnostní informační službě pak už přímo ohrožovala bezpečnostní zájmy státu.

Slušnost v cestě nestojí

Připomeňme ještě jeho slabost pro neskrývanou korupci nejbližších spolupracovníků od jeho „kingmakera“ Miroslava Šloufa až po Šloufem vycvičené „kluky“ Nejedlého a Mynáře, a máme obraz jednoduchého populisty, který pro potlesk davu a poklonkování okolí klidně poškozuje stát.

Desítky jeho nikdy nešetřených a nevysvětlených setkání s korupcí stály Českou republiku nespočetné miliardy. Nemohl o tom nevědět. Některé z nich mu už téměř před deseti lety připomněl videovzkaz „Milošku, žaluj“.

Není snad nutné dodávat, že se ve stavu prezidentské doživotní beztrestnosti žalobu nikdy neodvážil podat.

Obraz jeho nabubřelosti a neúspěchu vyniká na pozadí genocidní ruské agrese na Ukrajině a rostoucí čínské agresivity vůči Tchaj-wanu. Zeman je totiž prototypem politika, jakého si ruská expanze přála vidět všude na kontinentu na konci svého tažení proti liberální Evropě.

Viděno z Moskvy je totiž všechno od rozpadu sovětské říše jen tragédií, která musí být napravena. Jsme v situaci, kdy čínští stratégové zvažují, zda by byl Západ, a především Spojené státy, ochoten a schopen angažovat se současně ve dvou krizích, vedle Ukrajiny i v logisticky ještě složitější obraně Tchaj-wanu. A v takové chvíli je sebestředný mluvka tím nejdůležitějším spojencem diktatur.

Miloš Zeman si nikdy nedělal starosti s ústavností a slušnost mu nikdy nestála v cestě. Zatímco v civilizovaných demokraciích se řešení personálních otázek přenechává týmu nastupujícího prezidenta, Zeman přikázal přeobsadit klíčové nebo ohrožené pozice ještě do konce svého období ve funkci.

Aboliční dárky na rozloučenou

To nejlepší nakonec. Podle důvěryhodného zdroje z Pražského hradu se už v nejužším kroužku prezidentových spolupracovníků kolem Vratislava Mynáře pracuje na několika verzích „nějaké“ amnestie pro spřízněné a zákonem ohrožené osoby. Průběžně jsou prý konzultovány s ministrem spravedlnosti a prezidentovým důvěrníkem a ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem.

Verze plošné amnestie se po zkušenostech s téměř jednotným odmítnutím Klausovy amnestijní frašky z ledna 2013 údajně zdá neprůchodná. Vyžaduje totiž spolupodepsání premiérem, nebo jím pověřeným členem vlády. Vláda jako celek potom za takové úkony přebírá zodpovědnost.

Na Hradě panují obavy, že Petr Fiala by v takovém případě neriskoval konflikt s menšími koaličními partnery ve vládě a mohl by kontrasignaci odmítnout. Zatím prý proto vítězí verze, přezdívaná údajně „partyzánská“. Opakujeme – jde stále jen o spekulaci; informaci se zatím nepodařilo potvrdit z dalšího zdroje. Autor ji však považuje za natolik závažnou, že ji přesto zveřejňuje alespoň jako varování.

Pánové Mynář a Blažek by údajně měli z pověření prezidenta vybrat dvacet až třicet jmen spřátelených, důležitých a trestním stíháním ohrožených osob. Každému z nich má být před koncem prezidentova mandátu udělena individuální prezidentská milost ve formě abolice, tedy zákazu zahajovat trestní řízení, nebo zastavit trestní řízení už zahájené. Měla by se týkat i Andreje Babiše.

Spolupodpis za vládu iniciativně zajistí ministr spravedlnosti, kterého se premiér neodváží shodit, i kdyby s celou věcí nesouhlasil. Ani jeden z těchto individuálních aktů nebude zveřejněn, natož oznámen nebo vysvětlen.

Zapadá to do teorií o přípravách palácového puče „staré ODS“ a vytvoření velké koalice této části ODS s ANO po skončení českého předsednictví Rady EU, ale ještě před březnovým koncem Zemanova mandátu. Druhá opoziční korupční smlouva by byla od hradní party takovým hezkým dárkem na rozloučenou.

Ať už to nakonec dopadne jakkoliv, na celkovém obraze politické kariéry Ing. Miloše Zemana i jejího konce to nezmění vůbec nic. Na bidélku zapšklého nacionálpopulismu a směšnosti přibude vedle Václava Klause jeho nikdy neztracené dvojče a dějiny leda tak pokrčí rameny.

A česká společnost si snad nakonec všimne, že česká politika se za jejich prezidentur úplně odpoutala od jakéhokoli hodnotového ukotvení – a že je nutné to napravit.

Jan Urban

Zpět na výpis novinek