Vládní návrh zákona o médiích veřejné služby slibuje nezávislost, stabilitu a udržitelné financování. Ve skutečnosti České televizi a Českému rozhlasu bere miliardu a půl, ruší poplatky a přesouvá je na rozpočet vlády – tedy přímo do rukou politiků. Za těchto podmínek je tlak na další reklamu a sponzoring jen otázkou času, byť se zákon tváří, že nic nemění a pouze přebírá stávající limity z vysílacího zákona.

Navrhovaný zákon o médiích veřejné služby se v oblasti reklamy a sponzoringu pohodlně schovává za stávající znění zákona o vysílání, konkrétně za limit 50 hodin sponzorských oznámení ročně na ČT1 a 260 hodin v souhrnu na všech programech. To má vyvolat dojem, že se vlastně nic neděje. Jenže kombinace papírově „nezměněných“ limitů a drasticky omezených příjmů z poplatků je výbušná. Co dnes vypadá jako strop, se v systému závislém na státním rozpočtu může rychle proměnit v minimum.

Poplatky pryč, závislost na rozpočtu

Zákon jednoznačně ruší veškerou povinnost platit rozhlasové a televizní poplatky od 1. ledna 2027. Na první pohled se to prodává jako úleva domácnostem. Jenže zároveň se zavádí fixní „příspěvek“ ze státního rozpočtu, který má být pro ČT necelých 5,742 miliardy a pro ČRo přibližně 2,066 miliardy korun ročně, s mírnou indexací až od roku 2028 a jen do pěti procent. Podle propočtů a plánů samotných médií to znamená, že v roce 2027 dostanou dohromady zhruba o miliardu a půl méně, než počítala současná konstrukce poplatků a jejich navýšení. Reálně tak nejde o žádnou „stabilizaci“, ale o tvrdý škrt převlečený za modernizaci.

Papírová nezávislost, faktická podřízenost

Na úrovni deklarací zní zákon téměř vzorně: ČT a ČRo jsou právnické osoby veřejného práva, nezávislé na vládě, nespadají pod žádné ministerstvo a nesmí do jejich programů zasahovat žádný státní orgán. To ale platí jen do chvíle, kdy dojde na peníze. Jestliže parlament a vláda budou každý rok schvalovat výši „příspěvku“ ze státního rozpočtu, a návrh sám přiznává, že jde o základní zdroj financování, je jakákoli formální nezávislost jen zbožné přání. Politický tlak se nebude odehrávat v dramaturgii, ale v rozpočtovém výboru.

Veřejná služba jako rétorika, komerce jako praxe

ČT a ČRo mají podle návrhu prioritně plnit zpravodajskou, vzdělávací a kulturně-společenskou funkci, zatímco zábava je až třetí, doplňková složka. To na papíře vypadá jako učebnicový model veřejné služby. Zároveň však zákon výslovně legitimizuje „vedlejší činnost“ – výrobu a prodej audiovizuální produkce, reklamu, sponzoring a obchodní činnost jako běžnou součást jejich fungování. Tyto činnosti mají být použity k pokrytí nákladů na veřejnou službu. V situaci, kdy stát institucím veřejné služby vezme miliardu a půl, se tento „doplňkový“ pilíř automaticky mění v jeden z hlavních pilířů.

Platný zákon o vysílání jasně říká, že čas vyhrazený oznámením o sponzorování nesmí přesáhnout 50 hodin ročně na ČT1 a 260 hodin na všech programech dohromady, přičemž zpravodajské a politicko‑publicistické pořady sponzorovat nelze. Současně je reklama omezena na ČT2 a ČT sport, s limitem 0,5 % denního vysílání a 6 minut za hodinu ve večerním čase. Když jsou veřejnoprávní média finančně relativně zajištěná, mají důvod držet reklamu a sponzoring u dna těchto limitů. Jakmile jim ale stát seškrtá základní příjem, budou pod enormním tlakem využít každou vteřinu, kterou zákon ještě umožňuje a jít možná ještě dál.

Rozpočet jako páka na obsah

Nový zákon tvrdí, že vytváří „udržitelné financování médií veřejné služby“ a přitom se tváří, že veřejnou kontrolu posiluje prostřednictvím rad a dozorčích komisí. Jenže tytéž rady mají klíčové slovo k rozpočtu, generálním ředitelům a dlouhodobým plánům, zatímco skutečným zdrojem peněz je politicky ovládaný státní rozpočet. Kombinace závislosti na rozpočtu a rostoucího významu reklamy vytváří pro management ČT a ČRo schizofrenní situaci: budou se muset tvářit jako strážci veřejného zájmu, ale přežít jako polokomerční podniky, které nesmí naštvat politiky ani velké sponzory.

Kulturní daň pro Státní fond kultury – jen tichá berlička

Česká televize má i nadále převádět rozdíl mezi výnosem z reklam na ČT2 a náklady na jejich správu do Státního fondu kultury, stejně jako čtvrtinu výnosu ze sponzoringu. Na papíře to vypadá jako šlechetný mechanismus, který komerční příjmy ČT „vrací“ kultuře. V situaci, kdy reklamní a sponzorské výnosy budou čím dál důležitější pro samotné přežití televize, se ale fond kultury stává jen další veřejnou kasou, na niž bude možné ukazovat při obhajobě rozšiřování reklamy: vždyť z toho přece žije i kultura. Ve skutečnosti jde o přesouvání veřejných peněz z jedné škatulky do druhé, za cenu dalšího komerčního tlaku na obsah.

Kdo zaplatí „ušetřenou“ miliardu a půl

Zrušení poplatků neznamená, že financování veřejné služby zmizí – jen se přesune. Část břemene vezme stát z daní, část se stát pokusí „ušetřit“ škrty v rozpočtu ČT a ČRo a zbytek se bude muset dotáhnout reklamou, sponzoringem, product placementem a dalšími „doplňkovými činnostmi“. Jinými slovy: to, co divák ušetří na poplatcích, zaplatí v podobě agresivnější komerce, horší programové nabídky a oslabené kontrolní funkce médií. Z pohledu politiků je to ideální – veřejnost má pocit, že platí méně, ale zároveň ztrácí svůj přímý nárok na nezávislou službu, financovanou mimo státní kasu.

Legislativně-technicky paskvil

Kverulant není zdaleka jediný, kdo má k návrhu nového zákona výhrady. Advokát Aleš Rozehnal, který přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách, kritizuje pro Hlídacího psa návrh zákona o médiích veřejné služby jako legislativně-technický paskvil, který systematicky porušuje základní pravidla normotvorby a místo skutečné právní regulace pouze simuluje normativní úpravu. Návrh podle něj nerozlišuje mezi normativními ustanoveními a pouhými deklaracemi, pracuje s vágními hodnotovými soudy místo přesných právních pojmů (například při stanovení hierarchie funkcí veřejnoprávního vysílání), obsahuje vnitřní rozpory (zejména v otázce schvalování etického kodexu) a terminologickou nekonzistenci, používá překonané právní pojmy a vytváří dojem preciznosti vrstvením samozřejmých tvrzení bez regulačního obsahu. Celkově podle Rozehnala zákon nesplňuje základní požadavky na srozumitelnost, určitost a bezrozpornost právní normy, což v praxi povede k rozsáhlé interpretační nejistotě a posunu rozhodovací pravomoci z roviny zákona do roviny výkladu, což je obzvlášť problematické právě u regulace veřejnoprávních médií dotýkající se základních principů demokratického státu.

Prosba o podporu

Kverulant dlouhodobě upozorňuje, že likvidace rozhlasových a televizních poplatků není darem občanům, ale útokem na jejich právo na nezávislé informace. Jestli chcete, aby někdo tuto debatu vedl důsledně, bez ohledu na politické zadání a tlak velkých hráčů, podpořte prosím naši práci pravidelným darem. I malá částka měsíčně nám umožní dál hlídat, aby se z médií veřejné služby nestal další politicko‑komerční moloch.

Vojtěch Razima