Česko si v letošním mezinárodním Wealth of Nations Index výrazně pohoršilo a patří ke stagnujícím až upadajícím ekonomikám, které žijí spíš z minulosti než pro budoucnost. Pokud chcete, aby měl někdo sílu tohle systematicky hlídat a otevírat, podpořte prosím Kverulanta pravidelným darem – třeba i malým, ale vytrvalým.

Česko v letošním vydání Wealth of Nations Index získalo 620 bodů a skončilo až na 32. místě ze 40 hodnocených zemí, těsně za Řeckem a jen krok před Slovenskem. Pro zemi, která se ještě nedávno ráda chlubila „středoevropským tygrem“, je to docela studená sprcha. Index navíc ukazuje, že náš problém není jen v číslech, ale v samotné struktuře ekonomiky a veřejných výdajů.

Mezi rokem 2025 a 2026 Česko přišlo o 17 indexových bodů a v žebříčku spadlo o čtyři příčky dolů. Zhoršily se jak výsledky za veřejný sektor, tak za soukromou ekonomiku na hlavu – tedy přesně tam, kde se má rodit budoucí růst. Zatímco jiní přidávají, my v mezinárodním srovnání vyklízíme pozice a tváříme se, že jde jen o „cyklický výkyv“.

Index mluví jasně: česká prosperita stojí na slabém soukromém sektoru, který nedokáže držet krok s rychlejšími sousedy. V komponentě „private“ je Česko až na 33. místě, ještě o stupínek hůř než v celkovém pořadí. Jinými slovy – víc než výkon ekonomiky nám body zachraňuje relativně slušná kvalita některých veřejných služeb, což je přesně ten typ iluze, který se na dluh udržuje jen omezenou dobu.

Projídáme budoucnost

Zpráva varuje, že náš výsledek „je poháněn primárně spotřebou domácností, nikoli vysokou mírou soukromých investic“, což „nevěstí nic dobrého pro budoucí růst produktivity“. Tedy: místo toho, abychom budovali kapacity, inovace a kapitál, utrácíme hlavně za dnešní pohodlí. Politicky je to pochopitelné, ekonomicky je to cesta do průměru – a dál pod něj.

 Jedenáct let skoro na místě

V roce 2015 mělo Česko 596 bodů, letos 620 – za jedenáct let tedy sotva čtyřprocentní růst indexu. Ve stejném období Rumunsko přidalo 29 %, Chorvatsko 25 %, Bulharsko a Řecko 20 %. Země, na které jsme se ještě nedávno dívali shora, nás v klidu předbíhají, zatímco my řešíme, kdo komu přihodí víc z rozpočtu v příštím volebním období.

Veřejný sektor přitom není náš největší průšvih. Hodnota indexu kvality veřejných výdajů je u Česka 0,77 – podobně jako u Rakouska a Německa a výrazně nad Slovenskem či Polskem. WNI oceňuje Česko za vnitřní bezpečnost, vysoké školství a zdravotnictví, kde patříme k lepšímu středu pole. Naopak nás sráží slabý vojenský potenciál.

Podle WNI činí český „private economy per capita“ přibližně 24 tisíc dolarů, tedy méně než v Rakousku či Německu, ale i za rychle rostoucími zeměmi regionu zaostáváme. Zásadní problém však není jen ve výši, ale ve složení – spotřeba versus investice. Kdo staví růst na utrácení, místo na investicích, ten si vlastně kupuje čas, nikoli budoucí prosperitu.

Český příběh: pohodlná stagnace

Souhrn „country briefu“ pro Česko je nepříjemně přímočarý: stagnující index bohatství, soukromá ekonomika táhnutá spotřebou a veřejný sektor, který spíš drží průměr, než inspiruje. Jádro problému není technické, ale politické – chybí odvaha říct voličům, že dlouhodobě se nedá žít na dluh a na úkor investic. Místo strategie dostáváme volební balíčky a doufání, že si toho svět nevšimne.

Proč to má řešit občan

Wealth of Nations Index ukazuje, že debata o „zadlužování státu“ není akademická, ale velmi praktická – odráží se v tom, jak budeme žít za deset či dvacet let. Pokud necháme politiku dál kupovat klid okamžitou spotřebou, zaplatíme to nižší produktivitou, slabším soukromým sektorem a horšími službami státu. A jak známo, účet za projedenou budoucnost vždycky přijde, jen nebývá adresovaný těm, kdo ho objednali.

Videoshrnutí

Na Kverulantovi dlouhodobě ukazujeme, kde se plýtvá, kde stát předstírá práci a kde se naše budoucnost mění v líbivou předvolební položku v rozpočtu. Pokud chcete, aby měl někdo čas a sílu tyhle věci hlídat, rozkrývat a tlačit na změnu, zvažte prosím pravidelný měsíční dar Kverulantovi – i dvě nebo tři stovky měsíčně z vás dělají součást občanského watchdoga, který nespí, když stát projídá budoucnost.

Vojtěch Razima