Po rozpadu Sovětského svazu zdědilo Česko od Ruska pohledávku přesahující 3,5 miliardy dolarů. Vlády ji v následujících letech měnily za hotovost, zboží i vojenskou techniku, často s výrazným diskontem a bez veřejné kontroly nad tím, zda stát dostal skutečně nejvýhodnější cenu. Klíčové smlouvy – včetně prodeje pohledávky firmě Falkon Capital za pouhých 22,5 % nominální hodnoty – zůstávaly celá léta utajené, plné znění se veřejnost dozvěděla až s odstupem více než deseti let. Podobné otázky dnes vyvolávají i vrtulníky Mi-171Š a Mi-35, které Česko získalo místo části dluhu a které armádu dodnes vážou na jediného dodavatele výcviku. Nezávislé prověřování podobných kauz stojí čas i peníze – pokud vám na transparentnosti veřejných financí záleží, podpořte prosím naši práci pravidelným darem.

Česká republika po rozpadu Sovětského svazu zdědila pohledávku v řádu miliard dolarů. Vlády ji v 90. letech a na začátku nového století měnily na splátky, zboží a hotovost, často s výrazným diskontem. Samotná deblokace nebyla iracionální: Rusko mělo platební potíže a nominální dolar splatný za mnoho let neměl stejnou hodnotu jako hotovost okamžitě. Zásadní problém byl jinde. Veřejnost dlouho nemohla ověřit, proč stát zvolil konkrétní prostředníky, proč přijal právě danou cenu a kdo zachytil zbytek ekonomické hodnoty.

Kverulant.org analyzoval původ československého nároku, mezivládní dohody, parlamentní debaty, soudní rozhodnutí, auditované účetní výkazy i následné dopady zbožových deblokací. Zvláštní pozornost věnoval neveřejnosti dokumentace a české vrtulníkové větvi, u níž se po letech objevila technicky odůvodněná situace jediného dodavatele výcviku.

Výsledkem není jednoduché tvrzení, že stát měl trvat na okamžitém zaplacení 100 % dluhu. Takový závěr by ignoroval tehdejší riziko Ruska. Problémem ve skutečnosti je, že u miliardového státního aktiva nebyl veřejně doložen celý rozhodovací proces a neproběhlo nezávislé ocenění, porovnání alternativ, soutěž či následné zveřejnění peněžních toků. Bez těchto údajů nelze ani po letech spolehlivě říci, zda stát získal maximum, nebo zda část hodnoty zbytečně přenechal prostředníkům.

Český účet přesahoval 3,5 miliardy dolarů

„Ruský dluh“ nebyl jeden úvěr. Vznikl z několika vrstev československo-sovětského clearingu, technických úvěrů, neuhrazených dodávek a z úvěrového rámce sjednaného těsně před listopadem 1989. Mezivládní dohoda z roku 1994 vyčíslila českou část hlavních dolarových položek přibližně na 3,54 miliardy USD. U klíčových položek odpovídalo rozdělení mezi Česko a Slovensko zhruba poměru 2:1.

Citlivá je zejména dohoda z 10. listopadu 1989. Pozdější dokumenty evidovaly českou část její jistiny na 1,333 miliardy USD a slovenskou na 666,7 milionu USD. Archivní rekonstrukce ale ukazuje, že nešlo o jednoduché odeslání dvou miliard dolarů v hotovosti. Operace probíhala v clearingovém a převoditelně-rublovém systému a dolarové částky byly pozdějším vyčíslením nároku.

Deblokace nebyla sama o sobě špatný nápad

Dohoda z roku 1994 sama reagovala na platební potíže Ruské federace. Věřitel mohl čekat na dlouhé splátky, přijmout zboží a služby, kapitalizovat pohledávku nebo ji postoupit za hotovost se slevou. Každá varianta měla ekonomickou logiku i riziko.

Zbožová deblokace dávala smysl v situaci, kdy Rusko nemělo dostatek tvrdé měny, ale disponovalo výrobní kapacitou. Prodej pohledávky za diskont zase znamenal okamžitý příjem a přenos části úvěrového rizika na soukromý subjekt. Proto nelze automaticky tvrdit, že rozdíl mezi nominální hodnotou a inkasem státu byl škodou. Správným měřítkem měla být čistá současná hodnota očekávaných budoucích splátek po započtení rizika, času a nákladů.

Jenže právě tento výpočet veřejnost u největších obchodů neviděla. Bez nezávislého ocenění a srovnání konkurenčních nabídek nelze odlišit oprávněný diskont od příliš levného prodeje. Stejný problém vznikal u zboží: stát odepisoval nominální dolarový dluh proti dodávce, jejíž reálná tržní hodnota mohla být nižší. Rozdíl se mohl proměnit v rentu dodavatele nebo prostředníka.

Největší slabina: smlouvy zůstaly za zavřenými dveřmi

Utajení mělo v průběhu vyjednávání legitimní důvody. Stát může chránit vyjednávací strategii, cenovou hranici, bankovní financování nebo obchodní tajemství protistrany. Tento argument však slábne po uzavření obchodu, kdy už nehrozí, že zveřejnění podkope vyjednávací pozici.

V českém případě byl jeden z klíčových dodatků během přípravy veden ve stupni „vyhrazené“ a Ministerstvo financí odmítalo zveřejnit také navazující smlouvu s Falkon Capital. Nejvyšší správní soud v roce 2006 odmítl představu, že stát může smluvní doložkou o důvěrnosti vytvořit novou výjimku ze zákona o svobodném přístupu k informacím. Skutečnost, že dokument vznikal v utajeném režimu, podle soudu sama o sobě neznamená, že musí zůstat utajený i po podpisu.

Faktická otevřenost přišla až s velkým odstupem. Mezivládní dohody byly ve Sbírce mezinárodních smluv vyhlášeny až v roce 2013 a plné znění smlouvy s Falkonem poskytlo ministerstvo až v roce 2020. U operace, kde se nominálně rozhodovalo o miliardách dolarů, tak občan po mnoho let nemohl z veřejných dokumentů ověřit základní ekonomiku transakce.

Právě zde je hranice mezi legitimní dočasnou neveřejností a obtížně obhajitelným dlouhodobým tajemstvím. Po vypořádání měly být zveřejněny alespoň ekonomické parametry, ocenění pohledávky, financující banky, poradenské smlouvy, koneční vlastníci prostředníka a audit hrubé a čisté marže. Výchozí stav neměl být „tajné, dokud někdo nevysoudí opak“, ale „veřejné po uzavření, pokud stát konkrétně neprokáže škodu ze zveřejnění“.

Falkon převzal 2,5 miliardy dolarů za 22,5 procenta

Největší český zlom přišel v roce 2001 za Zemanovy vlády. Ministerstvo financí postoupilo Falkon Capital pohledávku v nominální hodnotě 2,5 miliardy USD za 22,5 procenta nominálu, tedy smluvně 562,5 milionu USD. Miloš Zeman ve Sněmovně obchod hájil rychlým a jistým příjmem a tvrzením, že obdobné ruské pohledávky měly tehdy tržní cenu jen 10 až 15 procent nominálu.

Taková obhajoba může být ekonomicky správná. Problém je, že veřejnost nedostala nezávislý benchmark, na kterém by šlo tvrzení ověřit. V roce 2001 už navíc byl hospodářský kontext Ruska jiný než bezprostředně po platební krizi roku 1998. To neznamená, že 22,5 procenta bylo nutně málo. Znamená to, že nárok na přesvědčivý dobový odhad hodnoty byl o to vyšší.

Zbytek nezmizel celý u Falkonu

Debata o Falkonu se často zjednodušovala na představu, že stát získal z 2,5 miliardy dolarů jen zhruba čtvrtinu a zbytek „zmizel“. Auditované výkazy ruské RAO UES ukazují složitější řetězec. RAO UES zaplatila Falkonu 24,250 miliardy rublů v historických cenách, zatímco ruské ministerstvo financí po vypořádání převedlo RAO UES 40,713 miliardy rublů. Samotná RAO UES na operaci vykázala zisk 16,463 miliardy rublů.

Velký spread existoval, ale nelze jej celý označit za provizi Falkonu. Část ekonomické renty doloženě zůstala na ruské straně. Bez úplných smluv, bankovního financování a účetních toků navíc nelze přesně určit čistý zisk Falkonu ani konečné rozdělení peněz.

Vrtulníky místo části dluhu

Vedle hotovostní transakce existovala samostatná vojenská větev. Kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního úřadu popisuje, že původní mezivládní rámec z roku 2002 počítal se třemi transportními letouny An-70 a sedmi vrtulníky Mi-24V. Protože An-70 nebylo možné dodat, byl balík změněn. Konečné smlouvy z prosince 2004 přinesly České republice 16 vrtulníků Mi-171Š a 10 Mi-35 v celkové hodnotě 4,4397 miliardy korun.

Základní mezivládní rámec vznikl ještě za Zemanovy vlády, ale konečná skladba vrtulníkové dodávky a realizační smlouvy spadají do roku 2004. LOM dostal za zprostředkování 264,8 milionu.

Ke zprostředkování vrtulníkové deblokace byl vybrán státní podnik LOM Praha. NKÚ vyčíslil jeho odměnu na 174,3 milionu korun u Mi-171Š a 90,5 milionu u Mi-35, celkem tedy 264,8 milionu korun. Deblokační renta tak nevznikala pouze u soukromých firem. Zvláštní odměnu za převod státní pohledávky do konkrétního plnění mohl získat také státní podnik.

Samotná existence odměny neprokazuje nehospodárnost. Zprostředkovatel mohl nést obchodní, organizační a technické náklady. Stejně jako u Falkonu ale platí, že správnou otázkou není pouze výše částky. Stát měl být schopen doložit, proč byla odměna přiměřená a zda stejného výsledku nešlo dosáhnout levněji.

Závislost na ruské technice

Zbožová deblokace nekončí dnem, kdy stát převezme techniku. U vojenského materiálu následují desítky let oprav, modernizací, náhradních dílů a výcviku. Právě vrtulníky proto ukazují náklad, který prosté porovnání nominálního dluhu a ceny dodávky nezachytí.

Armáda v roce 2010 sama uvedla, že piloti přeškolující se na modernizovaný Mi-171Š neměli k dispozici žádné výukové prostředky a situaci začal řešit simulátor avionických systémů v Centru leteckého výcviku LOM Praha. Ministerstvo obrany už v roce 2012 popisovalo výcvik českých a chorvatských osádek na simulátoru Mi-17/171 v HTP Ostrava.

Tato časová návaznost podporuje závěr, že pořízení ruských vrtulníků vytvořilo dlouhodobou poptávku po specializovaném simulačním výcviku. Neprokazuje ale tvrzení, že HTP vznikla právě proto, že původní deblokační smlouva opomenula trenažéry, ani že konkrétní vláda vendor lock-in vytvořila úmyslně.

Později už podle LOM „neexistovala hospodářská soutěž“

Dnešní vlastnické a technologické vazby jsou doložitelné. LOM Praha uvádí, že FMS výcvik pro Mi-17 zajišťuje s HTP Ostrava a že taktický simulátor pro HTP dodala dceřiná VR Group. Výroční zpráva VR Group potvrzuje, že firma drží v HTP Ostrava CZ patnáctiprocentní podíl.

Nejsilnější doklad závislosti přináší zadávací dokumentace LOM Praha z roku 2022. Zadavatel v ní výslovně uvedl, že zakázku může splnit pouze HTP Ostrava CZ, protože z technických důvodů neexistuje hospodářská soutěž a HTP je jedinou společností s potřebným oprávněním k výcviku pilotů na platformě Mi-171.

Ekonomicky jde o single-source situaci s charakteristikami vendor lock-inu. To ještě neznamená, že závislost byla nezákonná nebo záměrně vytvořená při nákupu vrtulníků. Ukazuje však, proč se ekonomická výhodnost zbožové deblokace nemá hodnotit pouze v okamžiku dodání. Do účtu patří i dlouhodobé náklady životního cyklu a možnost budoucí soutěže.

Stát je v dodavatelském řetězci na obou stranách

Vrtulníkový případ má ještě jednu zvláštnost. Státní LOM provozuje výcvikové kapacity, jeho dceřiná VR Group vlastní část HTP a většinově soukromá HTP zároveň poskytuje specializovaný výcvik. Tato konstrukce zvyšuje potřebu transparentního oceňování transakcí mezi státem, jeho podniky a soukromým partnerem.

Podklady analyzované Kverulantem navíc ukazují nízkou účetní ziskovost HTP. Pro kontrolu veřejných peněz je však relevantní zjistit, kam v řetězci odcházejí náklady za technologie, licence, servis, nájem simulátoru a další služby. Teprve tak lze určit, kde ekonomická renta skutečně zůstává.

Slovensko ukazuje, jak vysoké mohly být provize

České vypořádání nebylo jediným modelem. Na Slovensku měla Devín banka podle rozhodnutí Nejvyššího soudu SR z roku 2019 nárok na odměnu 20 procent z celkové kontrahované deblokované částky. Pokud by se takto vypořádal celý tehdejší dluh kolem 1,7 miliardy USD, teoretická odměna by činila až 340 milionů USD.

V roce 2002 pak Slovensko přešlo ve větším rozsahu k finanční deblokaci. Dobové zdroje uváděly, že operace přes FID Group přinesly státu přibližně třetinu nominálu. Spor se vedl o to, zda by zbožové deblokace nepřinesly vyšší procento. Ani zde ale nestačí srovnat třicet a sedmdesát procent. Vyšší účetní hodnota zboží nemusí znamenat vyšší čistý výnos po započtení logistiky, času, odbytu a marží prostředníků.

Korupční riziko není důkaz úplatku

Deblokace soustředily několik klasických rizik: obtížně ocenitelné státní aktivum, velkou diskreční pravomoc vlády, zahraniční protistrany, složité finanční řetězce, vysoké diskonty a dlouhodobou neveřejnost. To je prostředí, v němž může vznikat korupce a soukromá renta.

Ve veřejně dostupných podkladech však není pravomocný rozsudek, který by dokazoval, že Falkon Capital, FID Group nebo Devín banka financovaly úplatek konkrétnímu českému či slovenskému politikovi za rozhodnutí o deblokaci.

Co měl stát udělat jinak

Před každým velkým postoupením měl stát objednat více nezávislých ocenění pohledávky, provést transparentní market test a po uzavření obchodu zveřejnit použitou metodiku. U zbožových deblokací měl vedle pořizovací hodnoty zveřejnit také odhad nákladů životního cyklu, servisní závislosti a dopad na budoucí soutěž.

Po letech dává smysl i ex post forenzní rekonstrukce největších operací. Měla by odpovědět na otázku, jak se ekonomická hodnota rozdělila mezi český stát, ruskou stranu, banky, prostředníky a následné dodavatele.

Deblokace možná dávala smysl. Tajnosti ne

Český stát stál po rozpadu Sovětského svazu před reálným problémem: měl vysokou, nelikvidní a politicky rizikovou pohledávku. Přijmout zboží nebo prodat část dluhu za hotovost proto mohlo být rozumnější než desítky let čekat na plné splacení. To ale neospravedlňuje dlouhodobou informační tmu. U miliardových transakcí nestačí tvrdit, že zvolený diskont nebo prostředník byl nejlepší. Stát to musí umět doložit. Vrtulníková větev navíc připomíná, že cena deblokace nekončí podpisem smlouvy, ale může vytvářet provozní a výcvikové závislosti na další desetiletí.

Největší slabinou české deblokace tak není prokazatelně to, že stát nedostal sto procent nominálu. Je jí skutečnost, že veřejnost v rozhodující chvíli nemohla ověřit, zda získal nejlepší dostupnou hodnotu a kdo inkasoval rozdíl. Právě tato mezera udržuje pochybnosti živé i po více než dvaceti letech.

Videoshrnutí

Prosba o podporu investigace

Podobné rekonstrukce mnohaletých kauz vyžadují týdny práce s archivy, soudními rozhodnutími a účetními výkazy, které nejsou nikde pohromadě. Kverulant.org financuje svou investigativní práci především z darů čtenářů. Pokud si myslíte, že veřejnost má právo vědět, kam mizí miliardy z majetku státu, podpořte nás – i malý pravidelný dar nám pomůže sledovat podobné kauzy až do konce.

Tomáš  Lemešani