Kontejnery na tříděný odpad má dnes prakticky každá česká obec a lidé do nich hodí desítky kilo papíru, plastu i skla ročně. Realita celého komunálního odpadu je ale skromnější – recykluje se jen 44 %, dalších 42 % skončí na skládce. Vláda Andreje Babiše přitom brzdí zálohy na PET lahve a plechovky, přestože od roku 2029 budou platit tvrdá evropská pravidla pro sběr nápojových obalů. Podívali jsme se, jak funguje systém EKO-KOM, co chystá sporná novela zákona o obalech a proč debata o zálohách trvá už přes deset let bez výsledku. Podobné analýzy veřejné politiky děláme jen díky darům čtenářů – pokud vás naše práce zajímá, budeme rádi za jakoukoli podporu.

Češi dlouhodobě ukazují, že jsou ochotni odpady třídit, problém je spíše ekonomický a systémový.

Termíny už nejsou vzdálené

12. srpna 2026 se začalo obecně uplatňovat nařízení EU 2025/40 o obalech a obalových odpadech, známé jako PPWR. Současně je rok 2026 rozhodný pro možnost členského státu vyhnout se povinnému zálohovému systému pro vybrané jednorázové plastové lahve a kovové nápojové obaly. Evropská pravidla vážou tuto možnost mimo jiné na dosažení nejméně osmdesátiprocentního odděleného sběru relevantních obalů v roce 2026.

Pokud stát tuto podmínku věrohodně a metodicky správně neprokáže, politická možnost říci „zálohy nepotřebujeme“ se podstatně zužuje. Zůstává především otázka, jak zálohový systém do roku 2029 uspořádat a kdo jej bude řídit.

Právě v tomto česká vláda postupuje opačnými směry u dvou zásadních návrhů. Sněmovní tisk 73, který předložili Petr Hladík, Václav Pláteník a Gabriela Svárovská a který má zavést zálohování vybraných nápojových obalů, dostal od vlády 20. ledna 2026 nesouhlasné stanovisko a k 10. srpnu stále neprošel prvním čtením. Naproti tomu tisk 193 poslankyně ANO Bereniky Peštové, který mění vlastnická a personální pravidla autorizovaných obalových společností, vláda podpořila. První čtení proběhlo 1. a 2. července, návrh byl přikázán Výboru pro životní prostředí a další projednávání je podle sněmovního harmonogramu možné od 1. října 2026. V praxi tak stojí návrh, který mění způsob sběru PET lahví a plechovek, zatímco návrh, který zasahuje do struktury dnešního správce obalového systému EKO-KOM, pokračuje legislativním procesem.

To je nejdůležitější politická novinka oproti předchozímu vládnímu období. Fialova vláda chtěla změnit především sběrný mechanismus a vytvořit zálohový systém. Současná Babišova vláda zálohy podmiňuje prokázaným ekologickým přínosem a ochranou obecního třídění, ale současně podporuje zásah do governance stávajícího systému rozšířené odpovědnosti výrobců. Nejde tedy o prosté „zachování současného stavu“. Jde o jiný typ změny: méně důrazu na okamžité zavedení recyklačního systému a více na přestavbu pravidel EKO-KOMu, podporu energetického využití odpadu a deklarovanou nákladovou efektivitu.

Největší bezprostřední problém: 44 % proti evropským 55

Nejnovější oficiální bilance Ministerstva životního prostředí za rok 2024 uvádí 6,4 milionu tun komunálních odpadů. Recyklováno bylo 44 %, energeticky využito 14 % a na skládkách skončilo 42 %. V roce 2023 byla recyklace 43 % a skládkování rovněž 42 %. Trend je tedy pozitivní jen velmi pomalu. Evropský rámec přitom požaduje, aby bylo v roce 2025 nejméně 55 % komunálního odpadu připraveno k opětovnému použití nebo recyklováno, v roce 2030 nejméně 60 % a v roce 2035 nejméně 65 %. Do roku 2035 zároveň smí být na skládky ukládáno nejvýše 10 % komunálního odpadu.

České číslo 44 % a evropský ukazatel 55 % nelze mechanicky považovat za absolutně totožnou statistiku bez kontroly metodiky. Evropská pravidla přesně určují bod měření recyklace a způsob započítávání jednotlivých toků. Právě proto není korektní prohlásit už nyní, že Česko cíl za rok 2025 určitě nesplnilo. Zároveň však není možné přehlédnout velikost rozdílu. Jestliže nejnovější národní bilance rok před cílovým obdobím ukazuje jedenáctiprocentní mezeru a meziročně se zlepšila jen o jeden procentní bod, muselo by za jediný rok dojít k mimořádně prudkému zlepšení nebo k metodicky významnému rozdílu mezi národní a unijní statistikou.

Evropská agentura pro životní prostředí přitom v dřívějším systému včasného varování zařadila Česko mezi státy, které by měly mít dobrou šanci splnit jak 55% cíl komunální recyklace, tak 65% cíl recyklace obalů. Tento závěr je nutné číst s podstatnou výhradou: hodnocení vycházelo z informací dostupných převážně do roku 2022 a sama EEA upozorňuje, že nejde o právní konstatování splnění cíle. Novější česká data za rok 2024 proto mají pro aktuální rizikový obraz větší váhu než několik let stará predikce.

Jaká je pravděpodobnost, že Česko cíl nesplní

Tato analýza zde používá scénářový odhad, nikoli oficiální prognózu Evropské komise. Odhad vychází z posledních veřejných hodnot, vzdálenosti od cíle, tempa změny a z institucionálních opatření, která jsou už přijata nebo připravována. Proto je vhodnější pracovat s intervalem pravděpodobnosti než s jedním přesným číslem.

Pro cíl 55 % komunální recyklace za rok 2025 hodnotíme pravděpodobnost nesplnění jako vysokou, přibližně 60 až 75 %.

Tento odhad je vyšší než starší optimismy EEA především proto, že oficiální česká bilance za rok 2024 uvádí 44 % a meziroční zlepšení bylo jen o jeden procentní bod. Interval zůstává široký, protože konečný ukazatel pro unijní reporting může být metodicky odlišný a data za rok 2025 zatím nejsou ověřena. Pokud se konečné číslo bude pohybovat kolem dosavadního trendu, nesplnění cíle je pravděpodobnější než jeho splnění.

Pro celkový obalový cíl 65 % za rok 2025 je riziko podstatně nižší; orientačně 10 až 20 %.

EEA uváděla pro Česko celkovou recyklaci obalových odpadů kolem 69 % už za rok 2021 a považovala zemi za pravděpodobného plniče celkového obalového cíle. Slabším místem jsou jednotlivé materiály, zejména hliník, kde EEA upozorňovala na nutnost výrazného zvýšení recyklace. Vysoké celkové procento obalů tedy neznamená, že všechny materiálové cíle jsou bezpečné.

U odděleného sběru jednorázových plastových nápojových lahví, kde směrnice o jednorázových plastech požaduje 77 % v roce 2025, hodnotíme riziko nesplnění jako střední, přibližně 35 až 50 %.

Poslední srovnatelný údaj zveřejněný Evropskou komisí za Česko činil 74,20 % za rok 2022. Rozdíl proti cíli tedy nebyl velký, ale Česko tehdy nemělo celostátní zálohový systém. Komise v dubnu 2026 současně ukázala, že většina zemí s nejvyšším sběrem plastových lahví už zálohování používá. Proto není důvod považovat dosažení 77 % za jisté, ale ani za nepravděpodobné.

U podmínky PPWR pro případnou výjimku ze zálohového systému v roce 2026 hodnotíme riziko, že Česko nebude schopno spolehlivě prokázat potřebnou úroveň sběru, jako střední až vysoké, orientačně 50 až 70 %.

Tento interval má nejnižší jistotu ze všech zde uvedených odhadů. Důvodem je, že požadavek PPWR se nevztahuje jen na plastové lahve a nelze ho jednoduše odvodit z údaje 74,20 % za rok 2022. Stát by měl proto co nejrychleji zveřejnit průběžnou metodiku a auditovatelná data za rok 2026. Bez nich je tvrzení, že Česko „zálohy nepotřebuje“, spíše politickým postojem než doloženým právně-regulačním závěrem.

Pro rok 2030, kdy má komunální recyklace dosáhnout 60 %, hodnotíme při pokračování současného trendu riziko nesplnění přibližně 50 až 65 %.

Tento odhad se může poměrně rychle snížit, pokud Česko posílí sběr a zpracování biologicky rozložitelných odpadů, ekonomické motivace domácností a obcí, dotřiďování a skutečné materiálové využití. Bez zrychlení by však bylo nutné zvýšit výsledek z 44 % v roce 2024 o šestnáct procentních bodů během šesti let.

U skládkování do roku 2035, kde limit činí nejvýše 10 % komunálních odpadů, hodnotíme dnešní riziko nesplnění jako střední, zhruba 40 až 55 %.

Česko je dnes na 42 % a EEA jej už dříve zařadila mezi státy, které musí pro dosažení desetiprocentního limitu výrazně zrychlit. Na druhou stranu český zákaz skládkování využitelných komunálních odpadů od roku 2030 a nové kapacity energetického využití mohou skládkování srazit rychle. Zde ale vzniká jiné riziko: stát může splnit skládkový cíl hlavně přes spalování, aniž by dostatečně zvýšil materiálovou recyklaci.

Kdy se případné nesplnění promění v právní problém

Nesplnění cíle neznamená, že 1. ledna následujícího roku automaticky přijde pokuta z Bruselu. U komunální recyklace musí členské státy předat data elektronicky do 18 měsíců od konce vykazovaného roku. Výsledky za rok 2025 se tedy mají na unijní úroveň reportovat nejpozději do konce června 2027. Teprve po kontrole dat a metodiky lze spolehlivě posoudit, zda závazek skutečně splněn byl.

Jestliže Evropská komise dospěje k závěru, že členský stát unijní právo neplní, standardní cesta vede přes řízení o porušení povinnosti: formální komunikaci a výzvu, následně odůvodněné stanovisko a případně žalobu k Soudnímu dvoru EU. Finanční sankce se typicky stávají bezprostředním rizikem až tehdy, pokud stát neodstraní porušení ani po rozsudku Soudního dvora a Komise věc předloží soudu znovu. Jiný, přísnější režim platí především pro neoznámení transpozice směrnic, což není stejná situace jako nedosažení recyklačního procenta.

Praktické důsledky však mohou přijít dříve než samotná sankce. Stát musí přijímat dodatečná opatření, upravovat poplatky, sběrné povinnosti, podporu infrastruktury nebo pravidla rozšířené odpovědnosti výrobců. To může znamenat rychlé a dražší legislativní změny pod časovým tlakem. Pro obce a podniky je nejhorší právě nejistota: několik let investují podle jednoho modelu a stát jej následně kvůli evropskému závazku narychlo přestaví.

Časová osa je proto důležitá. U cíle za rok 2025 bude první opravdu tvrdý datový bod nejpozději v polovině roku 2027 a případné formální řízení může realisticky začít v období 2027 až 2028. U cíle 60 % za rok 2030 se rozhodná data mají reportovat nejpozději do poloviny roku 2032. U cíle 65 % a desetiprocentního skládkového limitu za rok 2035 bude unijní reporting následovat do poloviny roku 2037. To neznamená, že stát může čekat. Investice do bioodpadu, třídicích linek, recyklace i energetického využití mají životnost desítky let a rozhodnutí učiněná v letech 2026 až 2028 budou výsledek roku 2035 určovat.

Babišova vláda změnila pořadí priorit

Programové prohlášení vlády Andreje Babiše z ledna 2026 formulovalo odpadovou politiku jako „realistickou a efektivní“. Zálohování PET lahví a plechovek má být zavedeno jen při prokázání jednoznačného ekologického přínosu a bez narušení obecních systémů třídění. Kabinet zároveň odmítá zavádění některých nových recyklačních poplatků, chce omezovat administrativu menších recyklačních a odpadových provozů, podporuje zařízení na energetické využití odpadu a odmítá rozšiřování emisního obchodování na energetické využití odpadu.

Politicky je to odlišný důraz od Fialovy vlády a ministra Petra Hladíka, kteří posouvali systém k povinnému zálohování a k uzavřenějším materiálovým tokům „z lahve do lahve“. Současný kabinet více chrání existující obecní sběr a akcentuje náklady. Samo o sobě to není neslučitelné s evropskou politikou. Konflikt vznikne tehdy, pokud se politický odklad promění v neschopnost splnit měřitelný unijní výsledek. Evropské právo nestanovuje, že Česko musí zkopírovat slovenský nebo německý model, ale u některých toků stále přesněji určuje požadovanou úroveň sběru, recyklace a omezení skládkování.

Největší slabinou současného postupu je proto absence veřejně viditelného „plánu B“. Vláda může legitimně chtít prokázat, že stávající systém bez povinných záloh dokáže splnit požadavky PPWR. Měla by ale zároveň připravovat technickou a legislativní variantu DRS (deposit return scheme) pro případ, že data za rok 2026 podmínku výjimky nepotvrdí. Jestliže takový plán vznikne až po definitivním zjištění, že výjimka není dostupná, zbytečně se zkrátí doba na výběr provozního modelu, IT, clearing, smlouvy s obchodem a kompenzace obcím.

EKO-KOM: kdo dnes skutečně těží ze současného uspořádání

EKO-KOM je jedinou autorizovanou obalovou společností v České republice. Nejde o běžnou obchodní firmu, která by měla maximalizovat dividendu pro akcionáře. Zákon o obalech výslovně stanoví, že autorizovaná společnost nesmí rozdělovat zisk ani jiné vlastní zdroje. Hlavní výhodou akcionářů je jiný typ hodnoty: přímé vlastnické a hlasovací postavení v centrální instituci, která organizuje plnění obalových povinností velké části trhu.

Dnes má EKO-KOM deset akcionářů a každý drží deset %: Ball Beverage Packaging Czech Republic, Ardagh Metal Packaging Manufacturing Austria, Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, Orkla Foods Česko a Slovensko, KMV BEV CZ, Opavia-LU, Procter & Gamble Czech Republic, SIG Combibloc, Tetra Pak Česká republika a Unilever ČR. Těchto deset společností tedy společně vykonává 100 % akcionářských práv. Tisíce dalších podniků, které prostřednictvím systému plní své zákonné povinnosti a hradí příspěvky, akcionářský hlas nemají.

Prvním a nejjasnějším institucionálním beneficientem současné struktury je tedy tato desítka akcionářů. Ne proto, že by mohla vyvádět zisk, ale protože její hlas není rozředěn mezi širší okruh výrobců. Má přímou možnost podílet se na volbě orgánů společnosti a na strategických rozhodnutích v mezích zákona. V systému, který je fakticky jedinou celostátní platformou svého typu, má takové postavení významnou hodnotu, i když ji nelze jednoduše přepočítat na dividendu.

Druhým beneficientem status quo je samotná instituce EKO-KOM a její provozní kontinuita. Za desítky let vybudovala smluvní vztahy s obcemi, datové systémy, reporting a know-how. Každý potenciální konkurent by musel nejen získat autorizaci, ale velmi rychle vybudovat vlastní síť a splnit vysoké zákonné požadavky na pokrytí obcí a obyvatel. Z pohledu efektivity je tato kontinuita výhodou: systém nemusí být každých několik let znovu budován. Z pohledu soutěže je to zároveň silná bariéra vstupu.

Třetím okruhem, který ze stability stávajícího modelu těží, jsou obce a firmy navázané na současnou infrastrukturu, pokud mají předvídatelné smluvní a finanční vztahy. Jejich výhodou není vlastnictví EKO-KOMu, ale nízké transakční náklady a zavedený mechanismus úhrad. Zároveň jsou však na jediném centrálním systému silně závislé. Pokud se změní pravidla financování nebo z obcí odejdou hodnotné nápojové PET lahve a plechovky, tato závislost může být slabinou.

Naopak méně výhodné postavení mají producenti mimo dnešní desítku akcionářů. Mohou být klienty systému a využívat jeho služby, ale nemají stejný vlastnický hlas. Stejně tak potenciální konkurenční autorizovaná společnost vstupuje na trh, kde musí soutěžit s institucí, která už má téměř celostátní síť a dlouhodobé smluvní vztahy. To neznamená, že EKO-KOM zneužívá monopolní postavení. Znamená to však, že jeho governance a podmínky vstupu na trh jsou legitimním předmětem veřejné a soutěžní kontroly.

Co by změnil tisk 193 a komu by navrhovaná reforma pomohla

Návrh Bereniky Peštové mění přesně tu část systému, v níž je dnešní koncentrace největší. Podle jejího představení ve Sněmovně má být běžný nejvyšší přípustný podíl jednoho akcionáře menší než 3 %, což by v praxi znamenalo nejméně 34 akcionářů. Návrh současně připouští alternativu, v níž může být podíl vyšší, maximálně 33 %, pokud je současně nejméně 34 samostatně hlasujících akcionářů a hlasovací práva jsou nastavena tak, aby nebyl větší kapitálový podíl automaticky převáděn do dominantního hlasovacího vlivu. Návrh dále omezuje propojení s odpadovými podnikateli a vertikálně integrovanými skupinami a pracuje s limitem desetiprocentního podílu při posuzování takových vazeb. Zamýšlí také omezit spekulativní převody akcií tím, že jejich maximální převodní cenu váže na jmenovitou hodnotu.

Pokud by návrh fungoval podle deklarovaného cíle, největšími institucionálními vítězi by byli výrobci a osoby uvádějící obaly na trh, které dnes nejsou mezi deseti akcionáři, ale mohly by se do vlastnické a kontrolní struktury dostat. Z původní uzavřené desítky by se vlastnická základna musela výrazně rozšířit. Tím by se snížila koncentrace hlasovací moci dnešních akcionářů a širší okruh povinných osob by získal přímý nástroj kontroly nad společností, kterou společně financují prostřednictvím systému rozšířené odpovědnosti.

To může být veřejně prospěšné, pokud bude dohled transparentní a předvídatelný. Zároveň ale roste význam regulatorního rozhodování ministerstva a tím i potřeba zveřejňovat metodiky, výjimky a kontakty s regulovanými subjekty.

Dalším potenciálním vítězem jsou producenti, kteří nejsou propojeni s odpadovým byznysem. Návrh výslovně směřuje k oddělení autorizované společnosti od osob podnikajících v nakládání s odpady a druhotnými surovinami. Pokud je cílem zabránit tomu, aby někdo současně ovládal kolektivní financování a měl ekonomický zájem na konkrétním zpracovateli odpadu, jde o pochopitelný mechanismus prevence vertikálního střetu zájmů.

Největšími poraženými by byli dnešní akcionáři v tom smyslu, že by ztratili současnou desetiprocentní koncentraci hlasovacího vlivu a museli by vlastnictví přestavět nebo přijmout nový režim. Nejde ale automaticky o finanční ztrátu odpovídající tržní ceně firmy: EKO-KOM ze zákona nerozděluje zisk a návrh právě proto argumentuje, že akcie nemají sloužit jako investiční aktivum. Jejich ztracenou hodnotou by byl především dosavadní stupeň governance a kontroly.

Nevýhodu by mohly pocítit také skupiny propojené s odpadovými podnikateli, pokud by nové definice vertikální integrace jejich účast v akcionářské struktuře vyloučily nebo omezily. Z veřejného hlediska může jít o žádoucí omezení konfliktu motivací. Musí však být formulováno dostatečně přesně, aby zákon nerozlišoval mezi obdobnými podnikatelskými strukturami nahodile nebo nepřiměřeně.

Širší vlastnictví může současně ztížit vznik konkurence

Největším regulačním paradoxem tisku 193 je, že pravidlo, které má otevřít vlastnictví EKO-KOMu, může současně zvýšit překážky pro vznik druhé autorizované obalové společnosti. Pokud musí nový subjekt od začátku získat nejméně 34 samostatných akcionářů, respektovat přísné vlastnické stropy, vyloučit definovaná propojení s odpadovým sektorem a současně během zákonných lhůt vybudovat rozsáhlou smluvní síť, může být vstup na trh ještě složitější než dnes.

To je přesně důvod, proč návrh potřebuje plnohodnotnou soutěžněprávní a ekonomickou analýzu dopadů. Ve sněmovní debatě zazněly otázky, zda jsou hranice tří, deseti a třiatřiceti procent a počet 34 akcionářů věcně dostatečně odůvodněny, zda nejsou překážkou soutěže a jak se vypořádat s majetkovými dopady nucené restrukturalizace. Tyto výhrady nejsou důkazem, že návrh je protiústavní nebo protisoutěžní. Jsou ale dostatečně závažné na to, aby se zákon nepřijímal bez robustního posouzení.

Možný výsledek je dvojí. V lepším scénáři se EKO-KOM otevře širšímu spektru výrobců, klesne koncentrace hlasovací moci a transparentnější pravidla zmenší riziko propojení s odpadovým byznysem. V horším scénáři se formálně rozředí akcionářská struktura jediné existující společnosti, ale podmínky budou natolik komplikované, že žádný konkurent nevznikne. Výsledkem by nebylo otevření trhu, nýbrž legislativní zakonzervování jediného provozovatele s mnohem širší skupinou akcionářů.

Potenciální střety zájmů

U EKO-KOMu a zálohování je užitečnější sledovat konkrétní motivace jednotlivých skupin než používat obecnou nálepku „střet zájmů“. Současný systém má několik přirozených konfliktů ekonomických zájmů, které jsou legální a očekávatelné, ale musí být transparentně řízeny.

První se týká samotné Bereniky Peštové. Je předkladatelkou tisku 193 a zároveň předsedkyní Výboru pro životní prostředí, který je garančním výborem návrhu. Tento souběh funkcí není sám o sobě důkazem nezákonného střetu zájmů a parlamentní systém nevylučuje, aby předseda výboru aktivně prosazoval legislativu ve své oblasti. U normy, která mění vlastnická práva v jediné existující autorizované obalové společnosti, ale takový překryv rolí zvyšuje nárok na transparentnost. Veřejné by měly být konzultace s dotčenými firmami, analýza dopadů, soutěžní posouzení a přesné odůvodnění jednotlivých číselných limitů.

Druhý konflikt motivací je uvnitř samotného průmyslu. Mezi akcionáři EKO-KOMu jsou například Coca-Cola HBC Česko a Slovensko a KMV BEV CZ. Část nápojového průmyslu současně dlouhodobě podporuje zálohování, protože uzavřený systém může poskytnout čistší tok PET a hliníku pro výrobu nových obalů. To není důkaz manipulace se systémem. Je to legitimní dvojí ekonomický zájem: firma jako výrobce financuje stávající systémy, ale jako odběratel recyklátu má zájem na kvalitním a předvídatelném materiálovém toku.

Třetí konflikt motivací vede mezi nápojovým průmyslem a obecními systémy. PET lahve a hliníkové plechovky patří mezi hodnotnější složky tříděného odpadu. Pokud se přesunou do zálohového systému, obce a třídicí linky mohou přijít o část příjmů z materiálu, zatímco velká část fixních nákladů na nádoby, svoz a personál zůstane. Nápojáři naopak získají čistší surovinu a větší kontrolu nad uzavřeným materiálovým tokem. Proto nelze rozhodnout o DRS bez předem definovaného finančního clearingu a kompenzací.

Čtvrtý konflikt je mezi veřejnou funkcí a soukromou organizací systému. EKO-KOM je soukromá akciová společnost, ale plní úkol, bez něhož by stát, výrobci a obce jen obtížně plnili zákonné povinnosti. Čím více se jeden soukromě organizovaný subjekt stává nezastupitelným datovým a finančním uzlem, tím silnější musí být veřejná kontrola jeho pravidel. Řešením ale není jednoduše přesunout stejnou koncentraci do nového provozovatele zálohového systému.

U Andreje Babiše je téma střetu politické moci a podnikatelských vazeb dlouhodobě samostatným veřejným problémem. Pro tuto konkrétní změnu však z dostupných podkladů nelze doložit, že by tisk 193 nebo odmítnutí tisku 73 byly připraveny s prokazatelným cílem zvýhodnit konkrétní firmu spojenou s premiérem. Takové tvrzení by přesahovalo důkazy. O to důležitější je zveřejnit lobbistickou stopu, ekonomické podklady a seznam zásadních konzultací, aby nebylo nutné nahrazovat data spekulacemi.

Největší otázkou není automat, ale vlastnictví materiálu a peněz

Spor mezi barevným kontejnerem a zálohovým automatem je z hlediska budoucího systému příliš zjednodušený. Obecní třídění bude potřeba i při zavedení záloh. Papír, sklo, směs plastů, kovy, kartony a další obaly zůstanou v obecních systémech. DRS by oddělil jen úzký, ale hodnotný proud vybraných nápojových obalů. Klíčové otázky jsou proto jiné: kdo bude provozovat finanční clearing, kdo bude rozhodovat o nevyzvednutých zálohách, kdo bude vlastnit sesbíraný PET a hliník, kdo stanoví manipulační odměnu obchodníkům a jak budou kompenzovány obce a třídicí linky.

Pokud provozovatel DRS získá výhradní kontrolu nad kvalitním PET a hliníkem, získá strategickou pozici na trhu druhotných surovin. Evropské požadavky na recyklovaný obsah v nových obalech tuto hodnotu ještě zvyšují. Stát proto musí dříve než provozovatele vybrat pravidla přístupu k materiálu. Jednou možností je poměrové přidělení výrobcům podle množství uvedeného na trh, jinou transparentní aukční mechanismus. Podstatné je, aby pravidla nebyla diskriminační a aby provozovatel systému nemohl ovládat materiál způsobem, který zvýhodní část trhu.

Stejně důležité je zabránit dvojímu financování. Výrobce nesmí platit plnou cenu za tentýž sběr a evidenci současně EKO-KOMu i zálohovému systému. Pokud se PET a plechovky z části přesunou mimo obecní sběr, musí se upravit nákladová báze EPR a transparentně vyčíslit, které fixní náklady obcí je nutné zachovat. Jinak může vzniknout nejdražší varianta: dva paralelní systémy, z nichž každý vybírá poplatky, ale žádný nenese celý účet.

Co je dnes pro Česko nejrizikovější

Stát současně odkládá rozhodnutí o zálohách, mění pravidla EKO-KOMu, podporuje nové energetické využití, a přitom nemá veřejně uzavřenou otázku, zda se přiblížil 55% cíli komunální recyklace. Pokud se v roce 2027 ukáže, že výsledek za rok 2025 zaostal, a současně se v roce 2027 až 2028 potvrdí, že Česko nesplňuje podmínky pro výjimku z DRS, bude muset několik velkých změn provádět najednou.

Rizikem je také reforma bez soutěžní analýzy. Rozředit vlastnictví jediného dnešního provozovatele může zvýšit reprezentativnost. Stejná pravidla ale mohou zablokovat vznik konkurenčního systému. Pokud je cílem snížit koncentraci moci, musí stát odděleně posoudit vnitřní governance EKO-KOMu a skutečné podmínky vstupu nové autorizované společnosti.

Výrazným rizikem je přenesení nákladů na obce. Zálohy mohou přinést vysoký sběr nápojových obalů, ale bez kompenzačního mechanismu oslabí ekonomiku obecního třídění. Opačný extrém je chránit současný systém jen proto, že jeho provozovatelé a smluvní partneři mají existující nákladovou strukturu. Veřejný zájem je najít kombinaci s nejnižšími celkovými náklady při dosažení právně závazných výsledků.

Nezanedbatelnou nášlapnou minou je také neprůhledná kontrola nad daty. Stát, EKO-KOM, obce, výrobci a případný provozovatel DRS budou mít různé údaje o uvedení obalů na trh, sběru, dotřídění a konečné recyklaci. Dokud nebude existovat veřejná a auditovatelná materiálová bilance, lze úspěch popisovat různými procenty. Typickým příkladem je směšování recyklace a energetického využití: obě metriky jsou legitimní, ale jejich součet není mírou recyklace.

Nežádoucí je také současná politizace odborného problému. Zálohy, EKO-KOM i ZEVO jsou dnes spojeny s konkrétními stranami a osobnostmi. To zvyšuje pravděpodobnost, že se při změně vlády bude systém znovu přestavovat. Investice do odpadové infrastruktury přitom potřebují horizont desetiletí. Česká politika by proto měla dosáhnout alespoň minimálního konsenzu na měřitelných cílech, datových standardech a pravidlech financování, i když se strany neshodnou na všech technických nástrojích.

Co by měl stát udělat během nejbližších dvou let

V českém odpadovém hospodářství by měla proběhnout veřejná datová inventura. Ministerstvo životního prostředí by mělo zveřejnit přesnou metodiku, jak bude pro Evropskou komisi počítán výsledek komunální recyklace za rok 2025, jak se liší od národní bilance a jaký je průběžný odhad. Totéž musí udělat u odděleného sběru lahví a plechovek relevantního pro PPWR za rok 2026. Bez dat je každá politická jistota předčasná.

Nevyhnutnou je také paralelní příprava záložního systému, i pokud jej vláda nechce zavést. Musí existovat variantní zákon, technické standardy, návrh správce, pravidla vlastnictví materiálu, manipulačních poplatků a nevyzvednutých záloh. Pokud se prokáže, že Česko podmínky výjimky splňuje, tento plán se nemusí použít. Pokud je nesplní, nebude stát začínat od nuly.

Dalším krokem by mohlo být doplnění tisku 193 o plnohodnotné posouzení hospodářské soutěže, majetkových dopadů a přechodových nákladů. Zvlášť je třeba zodpovědět, zda požadavek nejméně 34 akcionářů a vlastnické limity skutečně zvyšují otevřenost trhu, nebo ji naopak snižují. Součástí by měl být scénář kontinuity provozu EKO-KOMu, aby restrukturalizace neohrozila platby obcím a povinnosti výrobců.

Ve veřejném zájmu je také zákonný a auditovatelný mechanismus kompenzací obcím a třídicím linkám v případě zavedení DRS. Kompenzace nemá být politicky vyjednané číslo, ale výsledek metodiky rozdělující fixní a variabilní náklady a skutečný dopad odchodu PET lahví a plechovek. Výrobci zároveň musí vidět, že neplatí dvakrát za stejnou službu.

Novelizace by měla mimo jiné oddělit pravidla governance EPR a DRS. Pokud bude EKO-KOM reformován kvůli koncentraci vlastnictví a možným vertikálním vazbám, nedává smysl vytvořit nový zálohový systém se stejnou nebo vyšší koncentrací bez nezávislého dohledu. Veřejná pravidla musí řešit hlasování, audit nákladů, zadávání zakázek, vlastnictví materiálu i přístup výrobců a recyklátorů k rPET a hliníku.

Součásti všech změn by mělo být zveřejnění lobbistické stopy. U tisku 193, případného nového DRS i zásadních změn EPR by mělo být dohledatelné, kdo návrhy konzultoval, jaké ekonomické modely předložil a které připomínky stát přijal nebo odmítl. To je nejúčinnější prevence proti spekulacím o střetech zájmů a zároveň praktický nástroj kontroly kvality regulace.

Kdo bude rozhodovat

Andrej Babiš určuje politický rámec vlády: zálohy podmínit, obecní systém nepoškodit a regulaci posuzovat podle nákladů. Petr Hladík zůstává hlavní opoziční tváří zálohového modelu a jeho tisk 73 je formálně ve Sněmovně, i když se k 10. srpnu neposunul do prvního čtení. Berenika Peštová je klíčovou postavou reformy EKO-KOMu; jako předkladatelka tisku 193 a předsedkyně garančního Výboru pro životní prostředí má mimořádně silný vliv na podobu a tempo projednávání. Zpravodajem návrhu je Matěj Gregor.

Na straně EKO-KOMu je důležitý nový generální ředitel Vít Vážan, který společnost vede od ledna 2026. Dlouholetý ředitel Zbyněk Kozel přešel podle sdělení společnosti do role tajemníka pro vztahy mezi akcionáři, představenstvem, managementem a veřejnou správou. V období, kdy se Parlament přímo zabývá akcionářskou strukturou a stát rozhoduje o budoucnosti záloh, je právě oblast vztahů s veřejnou správou přirozeně citlivá a měla by podléhat nadstandardní transparentnosti.

Neméně důležitými aktéry jsou obce, Svaz měst a obcí, Svaz místních samospráv, nápojový průmysl, velké obchodní řetězce, odpadové společnosti, třídicí linky a recyklátoři. Každá z těchto skupin má racionální ekonomický zájem. Veřejná politika nesmí žádný z těchto zájmů automaticky vydávat za veřejný zájem. Musí je přeložit do pravidel, která měřitelně vedou k recyklaci, minimalizují celkové systémové náklady a zabraňují tomu, aby jeden hráč ovládal současně peníze, data i materiál bez účinné kontroly.

Videoshrnutí

Podpořte Kverulanta

Sledovat, jak se v Česku skutečně nakládá s odpady, kdo rozhoduje o zálohách na lahve a kam mizí peníze z tříděného sběru, znamená měsíce čtení zákonů, vládních dokumentů a sněmovních tisků. Kverulant.org na rozdíl od řady jiných organizací nebere peníze z veřejných rozpočtů ani od státu – závisí jen na darech lidí, kterým nezávislá kontrola veřejné moci nestačí jako heslo, ale chtějí ji reálně podpořit. Nejčastěji nám lidé posílají 500 korun jednorázově nebo 100 korun měsíčně – klidně se přidejte i vy, ať v tom můžeme pokračovat. Dar můžete poslat na účet 4350490001/5500, nebo přes zabezpečenou darovací bránu na Darujme.cz.

Tomáš Lemešani