Spolek Šalamoun zahájil exekuci proti Ministerstvu spravedlnosti, protože úřad nezaplatil částku uloženou soudem. Není to přitom osamělý exces. V české správě se zjevně zabydlel zvláštní výklad právního státu: zákon a pravomocný rozsudek platí hlavně pro občany, nikoli vždy pro jejich vrcholné správce.
Ministerstvo spravedlnosti skončilo v exekuci. Zní to jako titulek z politické satiry, jenže jde o realitu. Spolek Šalamoun byl podle svého sdělení nucen tento krok zahájit, protože ministerstvo neuhradilo částku, kterou mu přiznal soud. Resort, který má být symbolem respektu k právu, tak dostal lekci z nejzákladnější kapitoly občanské nauky: pravomocné rozhodnutí se plní, nikoli odkládá do šuplíku.
Na celé věci není nejhorší samotná dlužná částka, která činí 16 210 korun. Mnohem horší je princip. Občan, firma nebo spolek, kteří ignorují vykonatelné soudní rozhodnutí, se mohou rychle seznámit s exekutorem, náklady řízení i důsledky vlastního otálení. Když totéž udělá vrcholný orgán státní správy, vznikne podivná institucionální groteska: stát musí přinutit stát, aby respektoval právo.
Ministerstvo spravedlnosti přitom není libovolný úřad na okraji veřejné správy. Má vytvářet podmínky pro fungování justice, připravovat zákony a pečovat o důvěru lidí v právní stát. Když však samo nerespektuje rozhodnutí soudu, vysílá veřejnosti signál, který žádná tisková konference nezachrání. Právo pak nepůsobí jako závazné pravidlo, ale jako doporučení pro ty méně mocné.
Právo na informace
Případ zapadá do širšího obrazu sporů o právo na informace. Spolek Šalamoun se dlouhodobě domáhá odpovědí od veřejných institucí podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V minulosti kritizoval i nečinnost ministerstva v řízení, které se táhlo šest let a skončilo uznáním porušení práva na informace i práva na přiměřenou délku řízení.
Nejde přitom o akademické handrkování nad razítky. Zákon o svobodném přístupu k informacím stojí na jednoduché myšlence: veřejná správa hospodaří s veřejnými penězi a vykonává veřejnou moc, proto se má veřejnosti zodpovídat. Úřad nemá poskytovat informace z dobré vůle ani podle momentální nálady. Má tak činit proto, že mu to ukládá zákon.
Nejde o výjimku
Exekuce vůči státním institucím bohužel není v Česku vzácnou kuriozitou. V roce 2024 bylo na návrh spolku Šalamoun zahájeno exekuční řízení proti Vězeňské službě. Ta podle spolku čtyřikrát odmítla poskytnout požadované informace, ačkoli její postup byl opakovaně zrušen a existoval závazný pokyn informace vydat.
Takový postup ukazuje, jak snadno se může zákonná povinnost změnit v úřední vytrvalost opačného směru. Místo aby instituce po rozhodnutí soudu chybu napravila, nutí žadatele investovat další čas, energii i peníze do výkonu toho, co už dávno mělo být samozřejmé. Daňový poplatník pak platí nejen provoz úřadu, ale i náklady jeho vzdoru.
Kverulantova zkušenost
Kverulant má s podobnou státní zarputilostí vlastní zkušenost. Za minulé vlády zahájil na podzim roku 2023 exekuci proti Ministerstvu obrany, které odmítalo poskytnout informace o ceně příslušenství ke kulometům MINIMI za zhruba 1,5 miliardy korun. Ministerstvo přitom nerespektovalo pravomocné soudní rozhodnutí, jež mu odpověď ukládalo.
Ve hře tehdy nebyla malichernost ani zvědavost pro zvědavost. Kverulant se domáhal rozkladu ceny vojenského nákupu, tedy informací o výdajích z kapes daňových poplatníků. Resort obrany hájil mlčení obchodním tajemstvím.
Když orgán státu ignoruje soud, nejde jen o jeden nevyřízený dopis či nezaplacenou povinnost. Podkopává tím důvěru ve stejná pravidla pro všechny. Jestliže musí občanský spolek přivolat exekutora, aby přiměl ministerstvo k plnění práva, není to selhání žadatele. Je to vizitka státu, který si plete veřejnou službu s nedotknutelným panstvím.
Vojtěch Razima
