Korupce za socialismu nebyla selháním jednotlivců, ale základním stavebním kamenem režimu, říká historik Kamil Nedvědický, v rozhovoru pro Kverulanta. Vedoucí úloha komunistické strany a trvalé ekonomické zaostávání vytvořily prostředí, v němž se bez známostí, úsluh a úplatků nedalo téměř ničeho dosáhnout. Mýty o „levných bytech“ či „bezplatném zdravotnictví pro všechny“ se při bližším pohledu rozpadají a ukazují skutečnou podobu systému postaveného na protislužbách a selektivních výhodách pro loajální.

JUDr. Kamil Nedvědický, Ph.D. z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) připomíná, že korupce existuje v každé společnosti, ale v komunistickém Československu byla systémová a „vycházela ze samé podstaty režimu“. Jediná vládnoucí strana kontrolovala všechny klíčové pozice a zároveň produkovala chronický nedostatek zboží i služeb, což nutilo lidi vstupovat do výměnných a úplatkářských vztahů prakticky na každém kroku. Heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“ podle něj dobře vystihovalo atmosféru doby, kdy se drobná i větší korupce stala normou a morální zábrany ustupovaly tlaku reality.

Úplatky ve formě protislužeb

Zatímco dnes se korupce spojuje hlavně s penězi, za socialismu dominovaly úplatky formou služeb a nedostatkového zboží. Historik připomíná filmové satiry typu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, kde se ironizuje „úplatek protislužbou“, ale ve skutečnosti šlo o každodenní praxi: učitel pomohl s přijetím na školu, řezník zařídil lepší maso, zelinář „pod pultem“ kvalitnější zeleninu, lékař nadstandardní výkon či pořadník na operaci. Tento výměnný obchod byl natolik rozšířen, že se stal přirozenou součástí fungování společnosti od zdravotnictví až po běžné opravy v domácnosti.

Rozhovor zásadně boří idealizovanou představu o snadno dostupných bytech za komunismu. Podle Nedvědického byl komunistický režim „jedna velká bytová krize“ s dlouhými čekacími listinami a nekonečným čekáním na dekret. Kdo chtěl byt získat rychleji, musel buď zaplatit, nabídnout protislužbu, nebo se spolehnout na přímluvu někoho z nomenklatury; příslušníci vládnoucí vrstvy tak získávali lepší byty výrazně snáze než běžní občané.

Mýtus „zdravotnictví zdarma pro všechny“ dostává podle historika vážné trhliny. Připomíná privilegovaná zařízení typu Sanops, určená výhradně pro komunistické funkcionáře a jejich rodiny, která nabízela nadstandardní péči nedostupnou většině populace. Výzkumy citované v rozhovoru dokonce dokumentují existenci ceníků lékařských výkonů a nadstandardů v některých nemocnicích, kde se část lékařů ani netajila tím, že za úplatky poskytují lepší péči.

Exemplární procesy a komunističtí papaláši

Režim korupci oficiálně odsuzoval a příležitostně pořádal exemplární procesy, aby demonstroval „nekompromisní boj“ proti ní. Nedvědický připomíná případ regionálního funkcionáře Stanislava Babinského, který si vybudoval klientelistickou síť připomínající mafii a bez patřičného politického krytí skončil ve vězení jako odstrašující příklad. Na nejvyšších úrovních moci sloužila korupce často jako zbraň v mocenských bojích, jak dokládá kauza někdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka, formálně odsouzeného za majetkové delikty, ačkoliv skutečným důvodem byl jeho politický vzestup a ambice nahradit Antonína Novotného.

Justice, školy a „třídní rasismus“

Korupce prorůstala i justicí, kde byli soudci řízeni stranickými pokyny a rozhodovali podle „třídního původu“ stran účastnících se sporů. Běžná úplatnost soudců je podle historika stále málo probádaným tématem, ale systémová politická manipulace soudů je dobře doložená, například v rozvodových řízeních nebo majetkových sporech. Ve školství se korupce prolínala s ideologickým třídním filtrem: děti z dělnických rodin získávaly výhodu bodového zvýhodnění a k tomu se přidávaly úplatky, známosti a protislužby při přijímacích řízeních.

Cestování, melouchy a společenská „smlouva“

Vycestovat do zahraničí znamenalo absolvovat absurdní maraton žádostí o devizový příslib, souhlas zaměstnavatele, pasového oddělení a příděl valut od banky – často „podmazaný“ obálkami. Podobně melouchy a práce „na černo“ představovaly šedou zónu, kterou režim oficiálně omezoval, ale fakticky toleroval, protože bez nich by se nedala sehnat řada základních služeb. Nedvědický odmítá teorii „společenské smlouvy“ a spíše mluví o permanentním kličkování občanů na hraně zákona v systému, který soukromé vlastnictví chránil méně než majetek státu a občas potřeboval okázalé oběti.

Listopad 1989

Korupce podle historika patřila vedle ekonomického kolapsu a ekologické devastace k důležitým motivům, proč se lidé nakonec přiklonili ke změně režimu v roce 1989. Většina společnosti se stáhla do soukromí a politiku sledovala spíše okrajově, ale každodenní narážení na systém úsluh, nedostatku a ponižujícího shánění základních věcí přispívalo k rostoucí frustraci. Touha po normální společnosti, kde není potřeba „nosit obálky“ za byt, operaci, školu pro dítě nebo cestu na dovolenou, se tak stala jedním z příčin změn v listopadu 1989.

Jak korupční dědictví přežívá dnešek

Rozhovor končí varováním, že dědictví normalizační korupční praxe přežilo pád komunismu a projevilo se v aférách devadesátých a nultých let, například ve školství či veřejných zakázkách. Pro část společnosti je dodnes těžké přijmout, že něco, co „desítky let fungovalo normálně“, je ve skutečnosti nemorální a rozkládá důvěru v právní stát. Tvrdé pojmenovávání těchto historických kořenů je proto podmínkou, aby se Česká republika dokázala s korupcí opravdu vyrovnat.

Prosba o podporu

Podpořte prosím Kverulant.org, aby mohl dál otevřeně pojmenovávat korupční mechanismy minulého i současného režimu a nenechal podobné mýty zarůst mechem. Vaše pravidelná podpora pomáhá financovat náročnou investigativní práci, která mění věci k lepšímu a dává hlas těm, kdo by jinak nebyli slyšet.

Vojtěch Razima