Cílem Kverulanta bylo zabránit pražskému magistrátu zbourat národní památku, zimní stadion na Štvanici. To se mu přes veškerou snahu nepodařilo a jeden z nejstarších zimních stadionů na světě byl vinou tehdejší pražské radní pro majetek Alesandry Udženie zbourán. Demolice začala 28. května 2011 a trvala přibližně 20 dnů. Dalším cílem bylo zabránit magistrátu v drahém mimosoudním vyrovnání s bývalým nájemcem ostrova. To se podařilo. Podpořte vytrvalém boji proto arogantním tunelářům alespoň symbolickým.

Od roku 1929 začala Praha uvažovat o výstavbě zimního stadionu s umělým ledem. Byl vybrán ostrov Štvanice a projektu se ujal akademický architekt Josef Fuchs, jeden z autorů pražského Veletržního paláce. Výstavba zimního stadionu začala v roce 1930. Výstavba zimního stadionu byla pojata velkoryse a 6. listopadu 1932, za zvuků Smetanovy Libuše, byl zimní stadion Štvanice oficiálně otevřen. Od té doby zažila Štvanice čtyři mistrovství světa v ledním hokeji. To první se konalo v roce 1938.

Další prvenství zažila Štvanice v únoru 1955, kdy byl vysílán první televizní přenos hokejového utkání mužstva Prahy se švédským celkem Leksand IF.

Poslední mistrovství světa se zde konalo v roce 1959. Od šedesátých let však začala sláva zimního stadionu blednout. Neprováděly se nutné opravy a rekonstrukce a jednotlivé části stadionu přestávaly sloužit. Nakonec dosloužila i ledová plocha. Nejstarší zimní stadion ve střední Evropě přestal roku 1997 sloužit veřejnosti. Magistrát pronajal Štvanici občanskému sdružení APeX CLUB, které za vlastní peníze stadion opravilo a obnovilo provoz. Pak přišly v srpnu 2002 povodně:

Stadion byl poškozen, ale občanskému sdružení APeX CLUB se podařilo v listopadu 2002 obnovit provoz. Vlastník stadionu Magistrát hlavního města Prahy nedal na opravy ani korunu. Všechny náklady na rekonstrukci strojovny a zázemí stadionu byly hrazeny pouze občanským sdružením.

Magistrát v roce 2001 podepsal smlouvu s firmou Meridianspa. Doba platnosti smlouvy byla 88 let. Tuto firmu magistrát vybral v podivné soutěži na „revitalizaci“. Firma „vyhrála“ s „nabídkou“ zbourat památkově chráněný stadion a na místě postavit hotel.

Ale bourat památkově chráněný stadion je asi přeci jenom trochu moc i na otrlé a zasloužilé magistrátníky. Kdyby však stadion spadl, tak by žádná památka nebyla a mohl by být hotel. A stadion samozřejmě spadne, když se nebude opravovat. A opravovat se nebude, když nebudou peníze. A tak magistrát nedával na opravu či provoz svého majetku ani korunu. Přestože jinde byl docela štědrý. Po povodních v roce 2002 financoval například opravy zimního stadionu na pražském výstavišti. K tomu ještě ročně magistrát rozděluje na sport přibližně 100 milionů Kč.

Ani z těchto dotací nedostal stadion ani korunu. Jenže občanské sdružení se i tak o stadion staralo ze svých příjmů. Tomu bylo třeba zabránit, a tak bylo magistrátem ze stadionu vypovězeno. Navíc úplatky za zbourání stadionu a postavení hotelu již byly nejspíš dávno utraceny, ale hotel stále nikde, magistrát musel jednat, a tak v lednu 2011 dorazilo na stadion magistrátní úřednictvo a okamžitě jej uzavřelo pro havarijní stav.

Magistrát v dubnu 2011 občanské sdružení ze stadionu vystěhoval a stadion osiřel. Desetiletí nedostatečného financování oprav si konečně vybralo svou daň. Magistrátní statik otevřeně hovořil o demolici stadionu, oprava by prý byla rekordně drahá. A za všechno prý může občanské sdružení. Více v reportáži:

Nejen památkový zákon, ale i zdravý rozum ukládá majiteli, aby se staral o svůj majetek. Zvlášť když tímto majetkem jedna z nejstarších staveb svého druhu na světě.  Magistrát se však nestaral, a tak na něj Kverulant podal podnět k zahájení správního řízení pro podezření ze spáchání deliktu smíšeného. Nic zásadního se nestalo, kdo jmenovitě je odpovědný za to, že se magistrát nestaral a nestará o svůj majetek, vyšetřeno nebylo. Nikdo z úředníků nedostal výpověď.

Kverulant také vyzval tehdejšího primátora Svobodu, aby nechal prošetřit, kdo jmenovitě je odpovědný za to, že se magistrát nestaral a nestará o svůj majetek, a aby sdělil, kdo z úředníků za to dostal nebo dostane výpověď. Kverulant se také zeptal, jaké má magistrát se stadionem plány a jak zajistí, aby se do opuštěného stadionu nenastěhovali bezdomovci. Za Magistrát odpověděla radní pro majetek Aleksandra Udženija:

Kverulant a priori považuje politiky za lháře a vrcholné politiky za vrcholné lháře, a tak se s fotografem vypravil na stadion zjistit, jak je to s tou stálou 24hodinovou ostrahou. Překvapení se zase nekonalo, stejně jako nepřetržitá ostraha. Stadion totiž nehlídal nikdo:

Na stadion si tedy mohli bezdomovci kdykoliv zaskočit vypít nějaké krabicové víno, na ředidlový dýchánek nebo třeba jen na cigárko. A kdo se dobře bavil, mohl se zdržet na noc. Ale v noci mohlo být trochu chladno. Ovšem o dřevo nebyla nouze a sirky by se našly. Jak dlouho by trvalo, než by dřevěná budova lehla popelem a primátor Svoboda by nám se znepokojeným výrazem oznámil, že se zasadí o vypátrání viníků? Stačil by i menší požár, tehdy byl stadion na seznamu nejohroženějších památek.

Ale čekat, byť jen na malý požár, přišlo magistrátu dlouhé. A tak si magistrát od Technického a zkušebního ústavu nechal vypracovat posudek na stav budovy. Posudek nejdřív doporučoval dvě možná řešení. Zbourat nebo opravit. To se magistrátu nelíbilo, a tak se vedoucí oddělení správy movitého majetku Tomáš Dolanský vypravil za znalci a vysvětlil jim, že je třeba posudek „aktualizovat, protože se změnily klimatické podmínky“. A když znalci vzali v úvahu „změnu klimatických podmínek“, zůstala jen jedna varianta. Demolice. Stadion přežil několik režimů i stoletou vodu. Zkázu mu přinesla až nenasytnost pražských radních:

Kverulant už svůj předchozí cíl – zabránit likvidaci stadionu – nesplní. Ale když se magistrát rozhodl ignorovat zákon a spáchat trestný čin, ani vyhrát nemohl. Trestný čin dle § 229 říká: Kdo poškodí důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem tím, že zničí vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Kverulant podal trestní oznámení. Policie Kverulantovo trestní oznámení po měsíci a půl odložila. Prý se žádný trestný čin nestal. Kverulant nechce kritizovat práci policie, ale názor, že zboření památkově chráněného stadionu je trestuhodná lumpárna, mu někdo vymluví těžko. Také mu těžko někdo vysvětlí, že za 37 milionů korun utracených za demolici nešlo stadion sanovat tak, aby nemusel být zbořen, pokud byl opravdu v havarijním stavu. Zvláště když by možná jenom stačilo strhnout dřevěný plášť z roku 1956, který s původní funkcionalistickou stavbou Plečnikova žáka Josefa Fuchsy neměl nic společného. I proto byla demolice Štvanice nominována v kategorii Prasárna roku 2011 v anketě Český papaláš.

Velmi záhy se ukázalo, že Kverulant není jediný, kdo si asi myslí, že magistrát je spíš partička lumpů a vandalů než odpovědný vlastník dbalý zákona. Národní památkový úřad dokonce vyzval k zastavení demolice:

Díky aktivitě památkářů se demolice přerušila pouze na jediný den. Magistrát laskavě pustil památkáře na stadion, aby se mohli přesvědčit, jak byla demoliční četa pilná. Za týden se magistrátu podařilo zbořit přibližně polovinu. Stadion byl tedy definitivně ztracen:

Radní pro majetek Aleksandru Udženiju patrně zarazilo, jak si český národ váží své slavné hokejové tradice. Ale paní Udženija je politik, pružná změna názoru jí nečiní problém. A tak začala slibovat, že se na Štvanici bude zase bruslit, a bude tam dokonce muzeum českého hokeje. Hezké, že? Je tu však jistý problém. Smlouva s firmou Meridianspa. Tam není o bruslení ani o muzeu hokeje ani slovo. Kverulant se velmi obával, že se šikovná paní radní s firmou Meridianspa dohodne na tajném a drahém mimosoudním vyrovnání. Za 88 let platnosti smlouvy by tak „odstupné“ mohlo dělat opravdu slušné peníze. Možnost, že by se pak firma Meridianspa o svůj zisk, dosažený bez zbytečného podnikatelského rizika, s paní radní rozdělila, se přímo nabízela.

Kverulant na nebezpečí, že radní Udženija uzavře s Meridianspa nemravnou smlouvu, upozorňoval. To patně vedlo k tomu, že se Udženija s firmou Meridianspa nakonec nedohodla. Radní se rozhodla smlouvu jednostranně vypovědět a toto rozhodnutí si nechala schválit Radou města.

Kverulant se také obával, že se Meridianspa bude s magistrátem soudit. Kolik měla šanci vysoudit, vyplývá ze smlouvy o pronájmu Štvanice zde. A nebylo to veselé čtení:

Není třeba být obratným počtářem na to spočítat si, že při pokutě 1 milion za každý měsíc dělá za 88 let platnosti smlouvy pokuta více než miliardu korun. Kverulant se domníval, že radní Udženija chystá tunel prostřednictvím soudního sporu. Kverulant se obával, že radní Udženije dá magistrátním právníkům pokyn, aby se s firmou Meridianspa soudili jenom jako.

Překvapení se tentokrát konalo. Kverulantova mediální kampaň proti radní Udženije patrně výrazným způsobem omezila prostor pro další tunel a k žádnému soudnímu sporu a ani k mimosoudnímu vyrovnání nedošlo. V červnu 2012 tak Kverulant opatrně uložil tuto kauzu do svého archivu.

Přestože se Štvanice se nalézá v samém srdci metropole a samozřejmě i uvnitř městské památkové rezervace, dále chátrá. Neudržovaná zeleň, chátrající restaurační budova stadionu, chybějící komunikace, hromady odpadků, nevlídné prostory pod mostními oblouky, které slouží jako veřejné záchodky… Přitom byla vypsána soutěž na revitalizaci Štvanice. Pravda, táhla se pak několik let a v roce 2013 – za krátké éry primátora Hudečka – skončila vyhlášením výsledků. Porota udělila tři ceny, tu nejvyšší návrhu architektů RKAW Radka a Lady Kolaříkových. Projekt počítal s rozšířením a rehabilitací zeleně a respektoval zásadu, že všechny ostrovy uvnitř města mají primárně sloužit rekreaci Pražanů. Přidal i tolik potřebnou lávku pro pěší, o níž se mluví už léta. Jak už bylo řečeno, Štvanice se nalézá v samém srdci metropole, přesto se zdá, jako by to území nikoho moc nezajímalo. Není se co divit: přístup na ostrov je totiž velmi komplikovaný, takže sem většina Pražanů nejspíš nikdy nezabloudí. Tramvajová zastávka zanikla už v době, kdy byla přes Hlávkův most trasována magistrála. Pokusy z roku 2016 o její obnovu skončily fiaskem – není tu na ni dost místa, a navíc by bylo třeba instalovat i semafory.

Jaká bude budoucnost Štvanice, není jisté. Co ale jisté je, je ztráta unikátní stavby a také je jisté, že hlavní vinu za tuto barbarskou demolici nese tehdejší radní pro majetek Aleksandra Udženija. 

Majetek města není majetkem radních. Je to majetek nás všech, který musíme před radními chránit. Kverulant zdvořile prosí i o finanční podporu svého úsilí i Vás. Začněte nás podporovat jakkoliv malým, za to však pravidelným darem.

Cílem Kverulanta bylo zabránit pražskému magistrátu zbourat národní památku, zimní stadion na Štvanici. To se mu přes veškerou snahu nepodařilo a jeden z nejstarších zimních stadionů na světě byl vinou tehdejší pražské radní pro majetek Alesandry Udženie zbourán. Demolice začala 28. května 2011 a trvala přibližně 20 dnů. Dalším cílem bylo zabránit magistrátu v drahém mimosoudním vyrovnání s bývalým nájemcem ostrova. To se podařilo. Podpořte vytrvalém boji proto arogantním tunelářům alespoň symbolickým.

Od roku 1929 začala Praha uvažovat o výstavbě zimního stadionu s umělým ledem. Byl vybrán ostrov Štvanice a projektu se ujal akademický architekt Josef Fuchs, jeden z autorů pražského Veletržního paláce. Výstavba zimního stadionu začala v roce 1930. Výstavba zimního stadionu byla pojata velkoryse a 6. listopadu 1932, za zvuků Smetanovy Libuše, byl zimní stadion Štvanice oficiálně otevřen. Od té doby zažila Štvanice čtyři mistrovství světa v ledním hokeji. To první se konalo v roce 1938.

Další prvenství zažila Štvanice v únoru 1955, kdy byl vysílán první televizní přenos hokejového utkání mužstva Prahy se švédským celkem Leksand IF.

Poslední mistrovství světa se zde konalo v roce 1959. Od šedesátých let však začala sláva zimního stadionu blednout. Neprováděly se nutné opravy a rekonstrukce a jednotlivé části stadionu přestávaly sloužit. Nakonec dosloužila i ledová plocha. Nejstarší zimní stadion ve střední Evropě přestal roku 1997 sloužit veřejnosti. Magistrát pronajal Štvanici občanskému sdružení APeX CLUB, které za vlastní peníze stadion opravilo a obnovilo provoz. Pak přišly v srpnu 2002 povodně:

Stadion byl poškozen, ale občanskému sdružení APeX CLUB se podařilo v listopadu 2002 obnovit provoz. Vlastník stadionu Magistrát hlavního města Prahy nedal na opravy ani korunu. Všechny náklady na rekonstrukci strojovny a zázemí stadionu byly hrazeny pouze občanským sdružením.

Magistrát v roce 2001 podepsal smlouvu s firmou Meridianspa. Doba platnosti smlouvy byla 88 let. Tuto firmu magistrát vybral v podivné soutěži na „revitalizaci“. Firma „vyhrála“ s „nabídkou“ zbourat památkově chráněný stadion a na místě postavit hotel.

Ale bourat památkově chráněný stadion je asi přeci jenom trochu moc i na otrlé a zasloužilé magistrátníky. Kdyby však stadion spadl, tak by žádná památka nebyla a mohl by být hotel. A stadion samozřejmě spadne, když se nebude opravovat. A opravovat se nebude, když nebudou peníze. A tak magistrát nedával na opravu či provoz svého majetku ani korunu. Přestože jinde byl docela štědrý. Po povodních v roce 2002 financoval například opravy zimního stadionu na pražském výstavišti. K tomu ještě ročně magistrát rozděluje na sport přibližně 100 milionů Kč.

Ani z těchto dotací nedostal stadion ani korunu. Jenže občanské sdružení se i tak o stadion staralo ze svých příjmů. Tomu bylo třeba zabránit, a tak bylo magistrátem ze stadionu vypovězeno. Navíc úplatky za zbourání stadionu a postavení hotelu již byly nejspíš dávno utraceny, ale hotel stále nikde, magistrát musel jednat, a tak v lednu 2011 dorazilo na stadion magistrátní úřednictvo a okamžitě jej uzavřelo pro havarijní stav.

Magistrát v dubnu 2011 občanské sdružení ze stadionu vystěhoval a stadion osiřel. Desetiletí nedostatečného financování oprav si konečně vybralo svou daň. Magistrátní statik otevřeně hovořil o demolici stadionu, oprava by prý byla rekordně drahá. A za všechno prý může občanské sdružení. Více v reportáži:

Nejen památkový zákon, ale i zdravý rozum ukládá majiteli, aby se staral o svůj majetek. Zvlášť když tímto majetkem jedna z nejstarších staveb svého druhu na světě.  Magistrát se však nestaral, a tak na něj Kverulant podal podnět k zahájení správního řízení pro podezření ze spáchání deliktu smíšeného. Nic zásadního se nestalo, kdo jmenovitě je odpovědný za to, že se magistrát nestaral a nestará o svůj majetek, vyšetřeno nebylo. Nikdo z úředníků nedostal výpověď.

Kverulant také vyzval tehdejšího primátora Svobodu, aby nechal prošetřit, kdo jmenovitě je odpovědný za to, že se magistrát nestaral a nestará o svůj majetek, a aby sdělil, kdo z úředníků za to dostal nebo dostane výpověď. Kverulant se také zeptal, jaké má magistrát se stadionem plány a jak zajistí, aby se do opuštěného stadionu nenastěhovali bezdomovci. Za Magistrát odpověděla radní pro majetek Aleksandra Udženija:

Kverulant a priori považuje politiky za lháře a vrcholné politiky za vrcholné lháře, a tak se s fotografem vypravil na stadion zjistit, jak je to s tou stálou 24hodinovou ostrahou. Překvapení se zase nekonalo, stejně jako nepřetržitá ostraha. Stadion totiž nehlídal nikdo:

Na stadion si tedy mohli bezdomovci kdykoliv zaskočit vypít nějaké krabicové víno, na ředidlový dýchánek nebo třeba jen na cigárko. A kdo se dobře bavil, mohl se zdržet na noc. Ale v noci mohlo být trochu chladno. Ovšem o dřevo nebyla nouze a sirky by se našly. Jak dlouho by trvalo, než by dřevěná budova lehla popelem a primátor Svoboda by nám se znepokojeným výrazem oznámil, že se zasadí o vypátrání viníků? Stačil by i menší požár, tehdy byl stadion na seznamu nejohroženějších památek.

Ale čekat, byť jen na malý požár, přišlo magistrátu dlouhé. A tak si magistrát od Technického a zkušebního ústavu nechal vypracovat posudek na stav budovy. Posudek nejdřív doporučoval dvě možná řešení. Zbourat nebo opravit. To se magistrátu nelíbilo, a tak se vedoucí oddělení správy movitého majetku Tomáš Dolanský vypravil za znalci a vysvětlil jim, že je třeba posudek „aktualizovat, protože se změnily klimatické podmínky“. A když znalci vzali v úvahu „změnu klimatických podmínek“, zůstala jen jedna varianta. Demolice. Stadion přežil několik režimů i stoletou vodu. Zkázu mu přinesla až nenasytnost pražských radních:

Kverulant už svůj předchozí cíl – zabránit likvidaci stadionu – nesplní. Ale když se magistrát rozhodl ignorovat zákon a spáchat trestný čin, ani vyhrát nemohl. Trestný čin dle § 229 říká: Kdo poškodí důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem tím, že zničí vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Kverulant podal trestní oznámení. Policie Kverulantovo trestní oznámení po měsíci a půl odložila. Prý se žádný trestný čin nestal. Kverulant nechce kritizovat práci policie, ale názor, že zboření památkově chráněného stadionu je trestuhodná lumpárna, mu někdo vymluví těžko. Také mu těžko někdo vysvětlí, že za 37 milionů korun utracených za demolici nešlo stadion sanovat tak, aby nemusel být zbořen, pokud byl opravdu v havarijním stavu. Zvláště když by možná jenom stačilo strhnout dřevěný plášť z roku 1956, který s původní funkcionalistickou stavbou Plečnikova žáka Josefa Fuchsy neměl nic společného. I proto byla demolice Štvanice nominována v kategorii Prasárna roku 2011 v anketě Český papaláš.

Velmi záhy se ukázalo, že Kverulant není jediný, kdo si asi myslí, že magistrát je spíš partička lumpů a vandalů než odpovědný vlastník dbalý zákona. Národní památkový úřad dokonce vyzval k zastavení demolice:

Díky aktivitě památkářů se demolice přerušila pouze na jediný den. Magistrát laskavě pustil památkáře na stadion, aby se mohli přesvědčit, jak byla demoliční četa pilná. Za týden se magistrátu podařilo zbořit přibližně polovinu. Stadion byl tedy definitivně ztracen:

Radní pro majetek Aleksandru Udženiju patrně zarazilo, jak si český národ váží své slavné hokejové tradice. Ale paní Udženija je politik, pružná změna názoru jí nečiní problém. A tak začala slibovat, že se na Štvanici bude zase bruslit, a bude tam dokonce muzeum českého hokeje. Hezké, že? Je tu však jistý problém. Smlouva s firmou Meridianspa. Tam není o bruslení ani o muzeu hokeje ani slovo. Kverulant se velmi obával, že se šikovná paní radní s firmou Meridianspa dohodne na tajném a drahém mimosoudním vyrovnání. Za 88 let platnosti smlouvy by tak „odstupné“ mohlo dělat opravdu slušné peníze. Možnost, že by se pak firma Meridianspa o svůj zisk, dosažený bez zbytečného podnikatelského rizika, s paní radní rozdělila, se přímo nabízela.

Kverulant na nebezpečí, že radní Udženija uzavře s Meridianspa nemravnou smlouvu, upozorňoval. To patně vedlo k tomu, že se Udženija s firmou Meridianspa nakonec nedohodla. Radní se rozhodla smlouvu jednostranně vypovědět a toto rozhodnutí si nechala schválit Radou města.

Kverulant se také obával, že se Meridianspa bude s magistrátem soudit. Kolik měla šanci vysoudit, vyplývá ze smlouvy o pronájmu Štvanice zde. A nebylo to veselé čtení:

Není třeba být obratným počtářem na to spočítat si, že při pokutě 1 milion za každý měsíc dělá za 88 let platnosti smlouvy pokuta více než miliardu korun. Kverulant se domníval, že radní Udženija chystá tunel prostřednictvím soudního sporu. Kverulant se obával, že radní Udženije dá magistrátním právníkům pokyn, aby se s firmou Meridianspa soudili jenom jako.

Překvapení se tentokrát konalo. Kverulantova mediální kampaň proti radní Udženije patrně výrazným způsobem omezila prostor pro další tunel a k žádnému soudnímu sporu a ani k mimosoudnímu vyrovnání nedošlo. V červnu 2012 tak Kverulant opatrně uložil tuto kauzu do svého archivu.

Přestože se Štvanice se nalézá v samém srdci metropole a samozřejmě i uvnitř městské památkové rezervace, dále chátrá. Neudržovaná zeleň, chátrající restaurační budova stadionu, chybějící komunikace, hromady odpadků, nevlídné prostory pod mostními oblouky, které slouží jako veřejné záchodky… Přitom byla vypsána soutěž na revitalizaci Štvanice. Pravda, táhla se pak několik let a v roce 2013 – za krátké éry primátora Hudečka – skončila vyhlášením výsledků. Porota udělila tři ceny, tu nejvyšší návrhu architektů RKAW Radka a Lady Kolaříkových. Projekt počítal s rozšířením a rehabilitací zeleně a respektoval zásadu, že všechny ostrovy uvnitř města mají primárně sloužit rekreaci Pražanů. Přidal i tolik potřebnou lávku pro pěší, o níž se mluví už léta. Jak už bylo řečeno, Štvanice se nalézá v samém srdci metropole, přesto se zdá, jako by to území nikoho moc nezajímalo. Není se co divit: přístup na ostrov je totiž velmi komplikovaný, takže sem většina Pražanů nejspíš nikdy nezabloudí. Tramvajová zastávka zanikla už v době, kdy byla přes Hlávkův most trasována magistrála. Pokusy z roku 2016 o její obnovu skončily fiaskem – není tu na ni dost místa, a navíc by bylo třeba instalovat i semafory.

Jaká bude budoucnost Štvanice, není jisté. Co ale jisté je, je ztráta unikátní stavby a také je jisté, že hlavní vinu za tuto barbarskou demolici nese tehdejší radní pro majetek Aleksandra Udženija. 

Majetek města není majetkem radních. Je to majetek nás všech, který musíme před radními chránit. Kverulant zdvořile prosí i o finanční podporu svého úsilí i Vás. Začněte nás podporovat jakkoliv malým, za to však pravidelným darem.