V lednu 1931 na zimním stadionu Štvanice odehrálo první hokejové utkání. LTC Praha bojovala s Manitoba University Graduates z Kanady. Od té doby zažila Štvanice mnoho slavných chvil včetně čtyř mistrovství světa v ledním hokeji. To první se konalo už v roce 1933. Stadion přežil několik režimů i katastrofální povodeň v roce 2002. Co však přežít nedokázal, byla péče tehdejší radní pro majetek Alexandry Udženie (ODS), která přes veškerou Kverulantovu snahu nechala jeden z nejstarších zimních stadionů na světě v květnu 2011 zbourat. Koncem roku 2010 si magistrát nechal vypracovat posudek na stav budovy. Posudek doporučoval dvě možná řešení. Zbourat nebo opravit. Magistrát však donutil znalce během několika dnů posudek „aktualizovat, protože se změnily klimatické podmínky“. A když znalci vzali v úvahu „změnu klimatických podmínek“, zůstala jen jedna varianta. Dne 10. ledna 2011 byl stadion uzavřen a nuceně vyklizen. Dne 28. května 2011 začala demolice, která trvala přibližně 20 dnů. 8. května 2011 a trvala přibližně 20 dnů. Dalším cílem bylo zabránit magistrátu v drahém mimosoudním vyrovnání s bývalým nájemcem ostrova. To se podařilo. Podpořte vytrvalém boji proto arogantním tunelářům alespoň symbolickým.

Týmy hokejové reprezentace Čech a nástupnické československé hokejové reprezentace v ledním hokeji musely nejprve získat pět titulů mistra Evropy, než se hráči dočkali prvního stadiónu s umělou ledovou plochou, což v Evropě nemělo obdoby. Rada hlavního města Prahy rozhodla o přidělení pozemku ke stavbě na ostrově Štvanici Pražským vzorkovým veletrhům 15. března 1929. Stalo se tak pod vlivem úspěchu na mistrovství Evropy v ledním hokeji 1929, které českoslovenští reprezentanti vyhráli.

Stavba podle návrhu architekta Josefa Fuchse však započala až o rok a půl později. Chladírenské zařízení dodané Brněnskými strojírnami bylo údajně schopno za dvě hodiny vyrobit 4 cm silný led. Stavba pokračovala takovým tempem, že se zde již 17. ledna 1931 mohlo v provizorních podmínkách uskutečnit utkání LTC Praha s Manitoba University Graduates z Kanady, které skončilo 0:2. Již další den sehrála první mezistátní utkání proti Kanaďanům na tomto stadiónu též československá hokejová reprezentace. Bezgólovou remízu přiblížil posluchačům u rozhlasových přijímačů Josef Laufer. Stadion byl v tomto stavu v provozu tři měsíce s tím, že přes léto proběhne dostavba.

Tu se však nepodařilo pro finanční náročnost v nastávající hospodářské krizi dokončit. Původní investor nebyl schopen dostát svým závazkům a magistrát musel přislíbit nízký roční nájem i úlevu na daních, aby stadión se všemi závazky převzala do nájmu firma Ing. Keclíka, která na něm původně prováděla pouze stavební práce. Mistrovství Evropy v roce 1932 se zde přes nové započetí stavebních prací ovšem přesto konat nemohlo. Stadión byl oficiálně otevřen až 6. listopadu 1932, kdy zde českoslovenští reprezentanti remizovali před 6 000 diváky.

Další prvenství zažila Štvanice v únoru 1955, kdy byl vysílán první televizní přenos hokejového utkání mužstva Prahy se švédským celkem Leksand IF.

Poslední mistrovství světa se zde konalo v roce 1959. Od šedesátých let však začala sláva zimního stadionu blednout. Neprováděly se nutné opravy a rekonstrukce a jednotlivé části stadionu přestávaly sloužit. Nakonec dosloužila i ledová plocha. Nejstarší zimní stadion ve střední Evropě přestal roku 1997 sloužit veřejnosti. Magistrát pronajal Štvanici občanskému sdružení APeX CLUB, které za vlastní peníze stadion opravilo a obnovilo provoz. Pak přišly v srpnu 2002 povodně:

Stadion byl poškozen, ale občanskému sdružení APeX CLUB se podařilo v listopadu 2002 obnovit provoz. Vlastník stadionu Magistrát hlavního města Prahy nedal na opravy ani korunu. Všechny náklady na rekonstrukci strojovny a zázemí stadionu byly hrazeny pouze občanským sdružením.

Magistrát v roce 2001 podepsal smlouvu s firmou Meridianspa. Doba platnosti smlouvy byla 88 let. Tuto firmu magistrát vybral v podivné soutěži na „revitalizaci“. Firma „vyhrála“ s „nabídkou“ zbourat památkově chráněný stadion a na místě postavit hotel.

Ale bourat památkově chráněný stadion je asi přeci jenom trochu moc i na otrlé a zasloužilé magistrátníky. Kdyby však stadion spadl, tak by žádná památka nebyla a mohl by být hotel. A stadion samozřejmě spadne, když se nebude opravovat. A opravovat se nebude, když nebudou peníze. A tak magistrát nedával na opravu či provoz svého majetku ani korunu. Přestože jinde byl docela štědrý. Po povodních v roce 2002 financoval například opravy zimního stadionu na pražském výstavišti. K tomu ještě ročně magistrát rozděluje na sport přibližně 100 milionů Kč.

Ani z těchto dotací nedostal stadion ani korunu. Jenže občanské sdružení se i tak o stadion staralo ze svých příjmů. Tomu bylo třeba zabránit, a tak bylo magistrátem ze stadionu vypovězeno. Navíc úplatky za zbourání stadionu a postavení hotelu již byly nejspíš dávno utraceny, ale hotel stále nikde, magistrát musel jednat, a tak v lednu 2011 dorazilo na stadion magistrátní úřednictvo a okamžitě jej uzavřelo pro havarijní stav.

Magistrát v dubnu 2011 občanské sdružení ze stadionu vystěhoval a stadion osiřel. Desetiletí nedostatečného financování oprav si konečně vybralo svou daň. Magistrátní statik otevřeně hovořil o demolici stadionu, oprava by prý byla rekordně drahá. A za všechno prý může občanské sdružení. Více v reportáži:

Nejen památkový zákon, ale i zdravý rozum ukládá majiteli, aby se staral o svůj majetek. Zvlášť když tímto majetkem jedna z nejstarších staveb svého druhu na světě.  Magistrát se však nestaral, a tak na něj Kverulant podal podnět k zahájení správního řízení pro podezření ze spáchání deliktu smíšeného. Nic zásadního se nestalo, kdo jmenovitě je odpovědný za to, že se magistrát nestaral a nestará o svůj majetek, vyšetřeno nebylo. Nikdo z úředníků nedostal výpověď.

Kverulant také vyzval tehdejšího primátora Svobodu, aby nechal prošetřit, kdo jmenovitě je odpovědný za to, že se magistrát nestaral a nestará o svůj majetek, a aby sdělil, kdo z úředníků za to dostal nebo dostane výpověď. Kverulant se také zeptal, jaké má magistrát se stadionem plány a jak zajistí, aby se do opuštěného stadionu nenastěhovali bezdomovci. Za Magistrát odpověděla radní pro majetek Aleksandra Udženija:

Kverulant a priori považuje politiky za lháře a vrcholné politiky za vrcholné lháře, a tak se s fotografem vypravil na stadion zjistit, jak je to s tou stálou 24hodinovou ostrahou. Překvapení se zase nekonalo, stejně jako nepřetržitá ostraha. Stadion totiž nehlídal nikdo:

Na stadion si tedy mohli bezdomovci kdykoliv zaskočit vypít nějaké krabicové víno, na ředidlový dýchánek nebo třeba jen na cigárko. A kdo se dobře bavil, mohl se zdržet na noc. Ale v noci mohlo být trochu chladno. Ovšem o dřevo nebyla nouze a sirky by se našly. Jak dlouho by trvalo, než by dřevěná budova lehla popelem a primátor Svoboda by nám se znepokojeným výrazem oznámil, že se zasadí o vypátrání viníků? Stačil by i menší požár, tehdy byl stadion na seznamu nejohroženějších památek.

Ale čekat, byť jen na malý požár, přišlo magistrátu dlouhé. A tak si magistrát od Technického a zkušebního ústavu nechal vypracovat posudek na stav budovy. Posudek nejdřív doporučoval dvě možná řešení. Zbourat nebo opravit. To se magistrátu nelíbilo, a tak se vedoucí oddělení správy movitého majetku Tomáš Dolanský vypravil za znalci a vysvětlil jim, že je třeba posudek „aktualizovat, protože se změnily klimatické podmínky“. A když znalci vzali v úvahu „změnu klimatických podmínek“, zůstala jen jedna varianta. Demolice. Stadion přežil několik režimů i stoletou vodu. Zkázu mu přinesla až nenasytnost pražských radních:

Kverulant už svůj předchozí cíl – zabránit likvidaci stadionu – nesplní. Ale když se magistrát rozhodl ignorovat zákon a spáchat trestný čin, ani vyhrát nemohl. Trestný čin dle § 229 říká: Kdo poškodí důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem tím, že zničí vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Kverulant podal trestní oznámení. Policie Kverulantovo trestní oznámení po měsíci a půl odložila. Prý se žádný trestný čin nestal. Kverulant nechce kritizovat práci policie, ale názor, že zboření památkově chráněného stadionu je trestuhodná lumpárna, mu někdo vymluví těžko. Také mu těžko někdo vysvětlí, že za 37 milionů korun utracených za demolici nešlo stadion sanovat tak, aby nemusel být zbořen, pokud byl opravdu v havarijním stavu. Zvláště když by možná jenom stačilo strhnout dřevěný plášť z roku 1956, který s původní funkcionalistickou stavbou Plečnikova žáka Josefa Fuchsy neměl nic společného. I proto byla demolice Štvanice nominována v kategorii Prasárna roku 2011 v anketě Český papaláš.

Velmi záhy se ukázalo, že Kverulant není jediný, kdo si asi myslí, že magistrát je spíš partička lumpů a vandalů než odpovědný vlastník dbalý zákona. Národní památkový úřad dokonce vyzval k zastavení demolice:

Díky aktivitě památkářů se demolice přerušila pouze na jediný den. Magistrát laskavě pustil památkáře na stadion, aby se mohli přesvědčit, jak byla demoliční četa pilná. Za týden se magistrátu podařilo zbořit přibližně polovinu. Stadion byl tedy definitivně ztracen:

Radní pro majetek Aleksandru Udženiju patrně zarazilo, jak si český národ váží své slavné hokejové tradice. Ale paní Udženija je politik, pružná změna názoru jí nečiní problém. A tak začala slibovat, že se na Štvanici bude zase bruslit, a bude tam dokonce muzeum českého hokeje. Hezké, že? Je tu však jistý problém. Smlouva s firmou Meridianspa. Tam není o bruslení ani o muzeu hokeje ani slovo. Kverulant se velmi obával, že se šikovná paní radní s firmou Meridianspa dohodne na tajném a drahém mimosoudním vyrovnání. Za 88 let platnosti smlouvy by tak „odstupné“ mohlo dělat opravdu slušné peníze. Možnost, že by se pak firma Meridianspa o svůj zisk, dosažený bez zbytečného podnikatelského rizika, s paní radní rozdělila, se přímo nabízela.

Kverulant na nebezpečí, že radní Udženija uzavře s Meridianspa nemravnou smlouvu, upozorňoval. To patně vedlo k tomu, že se Udženija s firmou Meridianspa nakonec nedohodla. Radní se rozhodla smlouvu jednostranně vypovědět a toto rozhodnutí si nechala schválit Radou města.

Kverulant se také obával, že se Meridianspa bude s magistrátem soudit. Kolik měla šanci vysoudit, vyplývá ze smlouvy o pronájmu Štvanice zde. A nebylo to veselé čtení:

Není třeba být obratným počtářem na to spočítat si, že při pokutě 1 milion za každý měsíc dělá za 88 let platnosti smlouvy pokuta více než miliardu korun. Kverulant se domníval, že radní Udženija chystá tunel prostřednictvím soudního sporu. Kverulant se obával, že radní Udženije dá magistrátním právníkům pokyn, aby se s firmou Meridianspa soudili jenom jako.

Překvapení se tentokrát konalo. Kverulantova mediální kampaň proti radní Udženije patrně výrazným způsobem omezila prostor pro další tunel a k žádnému soudnímu sporu a ani k mimosoudnímu vyrovnání nedošlo. V červnu 2012 tak Kverulant opatrně uložil tuto kauzu do svého archivu.

Přestože se Štvanice se nalézá v samém srdci metropole a samozřejmě i uvnitř městské památkové rezervace, dále chátrá. Neudržovaná zeleň, chátrající restaurační budova stadionu, chybějící komunikace, hromady odpadků, nevlídné prostory pod mostními oblouky, které slouží jako veřejné záchodky.

Jaká bude budoucnost Štvanice, není jisté. Co ale jisté je, je ztráta unikátní stavby a také je jisté, že hlavní vinu za tuto barbarskou demolici nese tehdejší radní pro majetek Aleksandra Udženija. 

Majetek města není majetkem radních. Je to majetek nás všech, který musíme před radními chránit. Kverulant zdvořile prosí i o finanční podporu svého úsilí i Vás. Začněte nás podporovat jakkoliv malým, za to však pravidelným darem.