Navzdory rekordním investicím do vědy a výzkumu stagnuje inovativnost české ekonomiky. NKÚ i Global Innovation Index potvrzují, že výsledky chybí a přenos poznatků do praxe selhává. Politické elity nezvládají nutné reformy, situace se tak dál zhoršuje, varuje Ivan Dvořák.

28. července 2025 zveřejnil NKÚ výsledky svého šetření č. 24/17 zaměřeného na efektivnost využití finančních prostředků alokovaných v letech 2021–2023 na podporu vědy a výzkumu. Jeho závěry, shrnuté v tiskové zprávě, jsou smutné čtení:

„Ačkoliv si Česká republika ve své inovační strategii do roku 2030 stanovila, že se chce stát inovačním lídrem, tento cíl se jí ve srovnání se zeměmi Evropské unie plnit nedaří. V letech 2021 až 2023 podpořil stát výzkum, vývoj a inovace prostřednictvím Grantové agentury (GA ČR) a Technologické agentury (TA ČR) téměř třiceti miliardami korun. Přesto ČR patří v evropském měřítku stále mezi tzv. mírné inovátory. Od roku 2019 klesá počet patentů a citovanost výsledků základního výzkumu v renomovaných vědeckých publikacích stále nedosahuje ani poloviny evropského průměru. Podpora základního výzkumu nesměřuje do strategických oblastí, a nepřispívá tak k řešení konkrétních významných celospolečenských a hospodářských problémů. Obě agentury, které patří mezi nejvýznamnější poskytovatele účelové podpory výzkumu, vývoje a inovací v ČR, vzájemně nespolupracují.“

Zpráva samozřejmě obsahuje řadu podrobnějších informací, ale toto shrnutí je naprosto výstižné. Každý, kdo nezaujatě sleduje naši vědeckou scénu, nemůže než souhlasit. I když se kontrola NKÚ zaměřila pouze na část (nyní módně nazývaného) inovačního ekosystému v ČR, kdyby se do kontroly zahrnuly i VŠ a další (např. i soukromé) subjekty působící v této oblasti, smutný výsledek by byl stejný.

Perspektivy jsou tedy neradostné. Na jedné straně jsou média plná informací o tom, že pro budoucí úspěšný ekonomický a sociální rozvoj je základem efektivní využití poznatků vědy a výzkumu v praxi a každá vláda se před volbami zaklíná tím, že rozvoj vědy a výzkumu a aplikace jejich výsledků v praxi budou její prioritou. Na druhé straně je situace v praktickém využití výsledků vědy a výzkumu v ČR pro zlepšení ekonomické výkonnosti státu – tzv. inovativnost ekonomiky – stále stejně špatná a postupně se zhoršuje.

Fakta – Global Innovation Index

Toto tvrzení není pouze pocit, ale potvrzují jej i tvrdá data. Pro hodnocení a mezinárodní srovnávání inovativnosti ekonomiky byla vyvinuta řada indexů. Z nich nejčastěji používaný je tzv. Global Innovation Index (GII), který zavedla organizace World Intellectual Property Organization (WIPO), která jej počítá každoročně pro všechny státy světa, a který oficiálně uznává i EU. Podle GII byla ČR v roce 2024 (Global Innovation Index 2024 – GII 2024 results) mezi zeměmi EU na 16 a na světě 30 pozici. V roce 2014 (gii 2014.pdf (wipo.int)) byla ČR mezi zeměmi EU (bez VB) na 16 místě a na celém světe na 26 místě. Posun za 10 let tedy ukazuje stagnaci naší pozice mezi zeměmi EU a celosvětově zhoršení o 4 pozice!

Za posledních 10 let se v ČR vystřídaly tři vlády (Sobotkova – 2013-2017, Babišova – 2018-2021 a Fialova – od 2022 dosud). Všechny tři, stejně jako většina vlád předchozích po roce 1989, měly výzkum, vývoj a inovace jako jednu z priorit a zpracovaly řadu analýz, strategií a návrhů opatření (které potom následující vláda většinou hodila do koše). Celkové výsledky jejich činnosti v diskutované oblasti jsou však – jak dokumentováno výše – minimálně nepovzbudivé. A výdaje na výzkum, vývoj a inovace přitom v uvedeném období neustále rostly: z celkových 78 mld. Kč, z toho přímo ze státního rozpočtu 14 mld. Kč, v roce 2015 (22. VĚDA A VÝZKUM | ČSÚ (czso.cz)) až na 139,7 mld. Kč, z toho přímo ze státního rozpočtu (+ fondy EU) 50,1 mld. Kč, v roce 2023 (Výdaje na VaV | Statistika). Přesné údaje za rok 2024 dosud nejsou k dispozici, oproti roku 2023 se patrně bude jednat o mírný pokles. V období posledních deseti let tedy celkové výdaje na vědu, výzkum a inovace stouply v ČR zhruba 1,8x a výdaje veřejného sektoru (včetně fondů EU) dokonce 3,6x. I když se započtením inflace budou tyto poměry samozřejmě menší, jedná se o pozoruhodný kontrast ve srovnání se zhoršujícími se výsledky. Shrnuto stručně: český občan dostává v oblasti vědy výzkumu a inovací za stále více peněz stále horší službu!

Důvody zaostávání

Co je přesně důvodem, proč náš „inovační ekosystém“, i přes nemalé peníze alokované do jeho provozu, funguje tak mizerně? Důvodů je jistě celá řada, ale na makroúrovni je možno jmenovat tři hlavní:

1. Naše věda a výzkum generují málo prakticky použitelných výsledků.
2. Inovační ekosystém pro posunování poznatků od vědy do praxe (KTT) nefunguje dobře.
3. Celkové podnikatelské klima je pro podnikání založené na inovacích nepříznivé.

Takže v nepořádku je vlastně tak nějak všechno.

Při podrobnější analýze se výše uvedené důvody rozpadají do řady problémů a podproblémů, jejichž detailní analýza přesahuje rámec tohoto příspěvku. Již intuitivní zamyšlení však dovede přemýšlivého čtenáře ke správnému závěru, že se jedná o velmi komplexní problém, který je úzce provázán s mnoha dalšími aspekty sociálního a ekonomického života naší společnosti.

Podstata problému

A právě v této komplexnosti a provázanosti je ten problém! Inovativnost ekonomiky není problém řešitelný v rámci řízení vědy a výzkumu; je inherentně spjat se základní strukturou základních společenských procesů. Všechny uvedené vlády i úřednický aparát (a stejně tak i vlády předchozí a velmi pravděpodobně i následující) si tohoto problému byly vědomy. A nepochybně není pravda, že v naší politické a úřednické vrstvě není řada lidí, kteří si problém nejen uvědomují, ale i vědí, jak jej řešit. Jenže ouha: řešení, která by tento problém řešila, nikdo nechce! Aneb, jak se moderně říká, není po nich politická poptávka.

A proč je nikdo nechce? Protože potřebné reformní kroky, které by nepříznivý trend zvrátily, daleko přesahují problematiku rozvoje vědy, výzkumu a inovací. Aby věda produkovala podstatně více použitelných výsledků, musel by se podstatným způsobem změnit systém jejího plánování a řízení. Razantně by se muselo sáhnout i do složení vědecké infrastruktury, propojení výzkumných ústavů a VŠ, poměru financování badatelského a aplikovaného výzkumu i systému hodnocení výzkumných pracovníků. Jakékoliv změny v tomto směru však narazí na etablovanou vědeckou komunitu, která by musela přijmout větší společenskou odpovědnost za výsledky své práce a větší společenskou kontrolu svých aktivit. A to je to poslední, co si vědecká komunita jako celek přeje (čest výjimkám!).

Zlepšení fungování inovačního ekosystému by znamenalo připustit, že problém přenosu výsledků vědy do praxe je psychologická a ekonomická, nikoliv administrativní otázka. ČR formálně disponuje systémem inovačních center, kanceláří pro transfer technologií, inovačních platforem a sítí, inovačních hubů, financujících agentur a bank atd. A kde je výsledek? A pokud se stát bude nadále pokoušet inovační proces organizovat – což samozřejmě nesmírně vyhovuje stále narůstajícímu počtu úředníků, které tyto aktivity zaměstnávají – tak se situace nezmění. Rolí státu by mělo být, a to zejména v oblasti inovací, vytvářet podmínky pro soukromé iniciativy, které daleko lépe než úředníci dokážou vyhodnotit potenciál výsledků VaV a příležitosti k jeho využití na trhu. Toto náš stát v současné době nečiní, naopak tyto soukromé iniciativy neustále omezuje stále narůstajícím počtem byrokratických nařízení.

Celkové podnikatelské klima souvisí s výše uvedeným. Prostor pro podnikání v ČR se rok od roku zhoršuje, a to nejen pro inovativní podniky. Když navíc zvážíme strukturu našeho průmyslu, který v důsledku přijaté cesty demontáže plánovaného socialistického hospodářství je ve velké míře závislý na exportu a ovládán do značné míry mezinárodními koncerny, které o rozvoj firemního výzkumu a vývoje v ČR nemají příliš zájem, dostáváme obrázek, který máme. Navíc řada rozumných reforem zaměřených na zlepšení prostoru pro podnikání narazí i na odpor velkých mezinárodních korporátů, pro jejichž managementy je vždy bezpečnější domluvit se díky své velikosti se státem než riskovat podporu reforem, které jsou možná dlouhodobě správné, ale krátkodobě mohou ohrožovat jejich čtvrtletní nebo roční bonusy.

Ruku v ruce s EU

Vraťme se ještě jednou k indexu GII. Povšimněme si, že zatímco v průběhu posledních deseti letech se pozice ČR v EU prakticky nezměnila, v celosvětovém kontextu se výrazně zhoršila. Odpovídá to úzké politické a ekonomické provázanosti ČR s Evropskou unií. Ve srovnání se světem (zejména USA, Čína, Izrael, Singapur, Jižní Korea, Tchaj-wan) totiž v inovativnosti zaostává celá EU! Důvody, které jsme vypočetli pro zaostávání inovativnosti ekonomiky v ČR, platí pro mnoho dalších států Unie. O to obtížnější se proto jeví úkol naši negativní trajektorii zvrátit.

Shrnuto a podtrženo

Inovativnost ekonomiky ČR se vyvíjí neuspokojivě v souladu s celkovým trendem celé Evropské unie. Reformy, které by skutečně zlepšily inovativnost naší ekonomiky, by představovaly tak velký zásah do fungování společnosti, že jsou prakticky nepředstavitelné. Nejenže by musely čelit tak velkému odporu mnoha různých lobbystických skupin, že jejich prosazení je jen obtížně představitelné v rámci stávajícího politického systému, ale narazily by i na mezinárodní kontext. ČR je ekonomicky i politicky svázána s EU, která je sama generátorem spousty našich problémů v diskutované oblasti. Jakoukoliv představu o realizaci reforem potřebného rozsahu pouze v ČR bez reformy procesů přesahujících naše hranice, je proto nutno považovat za velmi odvážnou. Donald Trump, Margaret Thatcher nebo Javier Milei by se možná potřebných razantních kroků odvážili. Takovými opravdovými politiky však bohužel v Česku nedisponujeme ani v koalici, ani v opozici. A nakonec je asi nechce ani volební elektorát.

Co tedy můžeme očekávat v bližší i vzdálenější budoucnosti?

Krátkodobě bude pokračovat lhaní politických elit, které představují problém inovativnosti ekonomiky jako problém financování vědy. Ve vleku akademických elit vytvářejí představu, že neustálé navyšování veřejných výdajů na vědu, výzkum a inovace povede k jejich zlepšení. Vývoj posledních deseti let však odhaluje jejich pokrytectví. Bohužel kvalita našich politických elit i celkové psychologické nastavení politického establishmentu brání tomu říci občanům otevřeně, že situace s inovativností ekonomiky se bez razantní transformace zasahující do všech pater a vrstev společenského, politického a ekonomického života nezmění. Očekávejme proto stále další a další politické priority, analýzy, strategie, další komise a výbory, další úřednická místa a další vyhozené peníze – bez jakéhokoliv pozitivního efektu. Čili stále totéž, co tu posledních minimálně 10 let máme.

Na dlouhodobém časovém horizontu může být samozřejmě vývoj situace dramatičtější. Historie se vyvíjí v cyklech, ve kterých se pravidelně mění formální strukturování společnosti tak, aby lépe odpovídalo jejím vnitřním vztahům a úrovni technologií, kterými disponuje. Nic na tom nemění standardní přesvědčení právě vládnoucích elit, že jejich politická filozofie je obecně platná a věčná.

Kritický moment se blíží

Existují nejméně tři skupiny faktorů, které naznačují, že západní civilizace, která je přes všecko stále dominující ekonomickou a politickou silou na zeměkouli, se blíží k takovému kritickému momentu. Podívejme se na ně:

1. Faktory politické

Představa globálního liberálně demokratického světa chráněného americkými letadlovými loděmi se pomalu ale neodvratně hroutí. Většina obyvatel planety – pro nás možná překvapivě – naše „post-moderní“ hodnoty nesdílí. „Konec dějin“ se ukázal jako nebezpečná iluze. Svět směřuje zpět k multipolárnímu světu se svými antagonismy a tvrdými střety. Výkonost a inovativnost ekonomiky se v těchto střetech stanou rozhodujícími faktory pro zachování bezpečnosti států a národů. Kdo v tomto závodě ztratí, pocítí následky, které se zpětně promítnou do jeho vnitropolitické stability.

2. Faktory ekonomické

Výzkum a vývoj jsou drahé. S trochou nadsázky je možno říci, že co bylo možno vyzkoumat levně již vyzkoumáno bylo. Ekonomická situace tradičních vyspělých zemí však není nijak růžová: v drtivé většině jsou zadlužené, sužované inflací, neefektivitou přebujelého státního aparátu a společenskou nejednotností. Neefektivita stávajícího systému se stane zcela očividná a zaostávání za zbytkem světa povede k mentální kocovině.

3. Faktory technologické

S příchodem AI se naprosto mění systém uchovávání a zpracování informací a tvorby znalostí. To povede k vývoji a využívání zcela nových stylů práce, masivnímu nasazení robotů v dopravě i vojenství a následně patrně ke zcela jinému uspořádání státních, podnikatelských i soukromých agend. Kdo v tomto závodě neuspěje, skončí jako neandrtálci. Hrozba, že Evropa bude zcela marginalizována novými technologiemi, je zcela reálná a ke zvýšení stability stávajícího systému to jistě nepřispěje.

Předvídaná kvalitativní změna systému může mít různé formy. V českých zemích mají takové zvraty mírnější formu. Srovnejme Velkou francouzskou revoluci a Velkou říjnovou socialistickou revoluci na straně jedné a relativně pozvolný přechod Rakouska-Uherska po roce 1848 k industrializaci na straně druhé. Musíme doufat, že tradice bude dodržena a nové uspořádání nastane nějakou přijatelnou cestou. Pokud naznačenou hypotézu přijmeme, vzniká samozřejmě otázka, kdy by ke změně uspořádání mělo dojít? Na otázku načasování se obecně odpovídá velmi špatně: přiznejme si, že v srpnu 1989 by si málokdo z nás vsadil na alternativu, že v prosinci bude Václav Havel prezidentem!

Není tedy vyloučeno, že většina z nás bude muset ještě relativně dlouhou dobu, možná desítky let, žít v systému, který nemalá část populace označuje jako marasmus.

Co s tím?

Rozhodnutí je na každém z nás. Radikální řešení nejsou na místě a ani nejsou českému národu vlastní. Je samozřejmě možné se uchýlit do vnitřní emigrace, věnovat se své práci, rodině, chalupě a koníčkům a vyčkávat věcí příštích. Pro ty, kterým situace republiky není úplně lhostejná, mám dvě rady:

1. Buďte ve střehu! Nenechte se zmást tvrzeními politiků o tom, jak je vše nejlepší a jak oni to skvěle vedou. Není pravdou, že by se vše nedařilo, existují i pozitivní příklady, ale celkový trend je bohužel negativní. Vyhněte se ale sklouznutí do opačného extrému nepodložených konspirativních teorií. Zachovejte si náhled, i když to dá práci a žere to čas. Weby jako Kverulant a řada dalších vám k tomu budu nápomocny.
2. Zajímejte se o technologický pokrok a navazující společenský vývoj. Nenechte se omezovat pravo-levými nebo liberálně-konzervativními dichotomismy – to jsou pojmy z devatenáctého století.  Zamýšlejte se nad alternativami a zvažujte, jak může vypadat společnost i vaše situace v případě předpokládaných radikálních změn. Pravděpodobně se netrefíte, ale je to hodně zajímavé.

A pro ty, kteří by se snad chtěli angažovat v otázkách inovativnosti ekonomiky ještě hlouběji, doporučuji studovat podrobněji rozdíly mezi jednotlivými zeměmi EU. Byť korelace vývoje v ČR s průměrem EU je silná, mezi jednotlivými evropskými státy jsou rozdíly. Před ČR je na žebříčku GII 15 zemí EU plus Velká Británie, Švýcarsko a Island. U Švýcarska a Velké Británie, stejně jako u dalších zemí se silnou inovační tradicí jako Francie, Německo nebo Holandsko, tento odstup nepřekvapí. Historickými důvody lze, byť obtížněji, vysvětlit i špičkové pozice severských zemí a nesystémovými metodickými anomáliemi lze snad vysvětlit i to, že před námi jsou Lucembursko a Irsko. Ale proč zaostáváme za Estonskem, Kyprem, Španělskem a Maltou opravdu rozum nebere. Možná, že nějaká inspirace např. z Estonska nebo blízkého Rakouska by nebyla zcela od věci?

A poslední rada: neztrácejme víru a dobrou náladu. Věda a inovace budou s největší pravděpodobností kulhat dál, ale naděje na jejich vzkříšení umírá poslední.

Ivan Dvořák

RNDr. Ivan Dvořák, CSc., je významný český odborník s bohatou kariérou v oblasti vědy, managementu a inovací a jeden ze zakládajících členů watchdogu Kverulant.org.

Ivan Dvořák vystudoval biofyziku na MFF UK a teorii informace a řízení na FEL ČVUT. Získal titul RNDr. v roce 1976 a CSc. v roce 1981 za práci v oblasti matematického modelování biologických systémů. V roce 2006 absolvoval postgraduální studium znalostního managementu a získal titul PGCertKT (Open).

Ivan Dvořák je autorem více než 100 vědeckých publikací a spoluautorem čtyř odborných knih. Přednášel na MCI University v Innsbrucku a příležitostně vystupuje na seminářích a webinářích na českých vysokých školách. Publikuje také na serveru Neviditelný pes.