Nedávná odborná konference o budoucnosti české obrany ukázala, že Armáda ČR zůstává materiálně o jednu generaci za klíčovými spojenci a že sny o dlouhodobém financování nad 2 % HDP na dluh narážejí na zeď fiskálních pravidel. Pokud chcete, aby někdo tyto souvislosti dál poctivě rozplétal, zvažte prosím pravidelnou podporu Kverulant.org.
Minulý týden se konala odborná konference „Jak zaplatit bezpečnost? Veřejné finance a budoucnost české obrany“. Konferenci pořádalo Centrum veřejných financí, které představilo svoji studii s názvem „Stagnace, Haag, Dohánění: tři scénáře posilování obranných výdajů a jejich důsledky pro veřejné finance“.
Armáda s materiálním dluhem
Analýza Centra veřejných financí vypočítalo, že pokud by Česko od roku 2014 skutečně drželo 2 % HDP na obranu a odpovídající podíl dávalo do nákupů techniky, měla by dnes armáda navíc zhruba 3 % HDP v materiálu, tedy kolem 255 miliard korun. Dnes tak české ozbrojené síly disponují zhruba jen poloviční materiální vybaveností oproti Polsku a hluboko zaostávají i za Finskem.
Čím blíže k Moskvě, tím větší výdaje na obranu
Data NATO jasně ukazují, že ochota platit za obranu roste s geografickou blízkostí k Rusku: pobaltské země, Polsko či Finsko šly po roce 2019 s výdaji prudce nahoru, zatímco vzdálenější státy zůstávají opatrnější. Grafy prezentované na konferenci zachycují nepřímou úměru mezi vzdáleností hlavního města od Moskvy. A to jak aktuální výší výdajů, tak jejich růstem – čím kratší je vzdálenost, tím vyšší procenta HDP putují na armádu.
Podle prezentovaných dat se Česko řadí mezi státy s nízkou finanční hodnotou materiální výbavy armády i po zohlednění úrovně ekonomiky. V překladu: chybějící miliardy se promítají do staré techniky, ztenčených zásob munice a nedokončených modernizačních programů. V případě krize by se tento „skrytý dluh“ ozval mnohem hlasitěji než aktuální rozpočtová rétorika.
Stagnace, Haag, Dohánění
Studie nabídla tři scénáře: Stagnace na úrovni 2 % HDP, Haag s postupným růstem na 3,5 % HDP a Dohánění, které by s Polskem vyžadovalo až 4,5 % HDP v roce 2035. I scénář splnění haagského závazku ale znamená, že česká armáda se na polskou vybavenost dotáhne jen k 79 %, k Finsku jen k 40 %.
Scénář pouhé stagnace je politicky pohodlný, ale fakticky legalizuje podprůměrnost. Do roku 2035 by se vybavenost armády držela jen kolem poloviny polské úrovně a v porovnání s Finskem by dál klesala. V zemi, která si ráda hraje na „vzorného spojence“, jde o nepříjemně upřímnou diagnózu.
Dluh jako zkratka, která končí u zdi
Politická představa, že „obranu zaplatí dluh“, dostala na konferenci poměrně chladnou sprchu. Modelace ukazují, že dlouhodobé financování výdajů nad 2 % HDP dluhem velmi rychle naráží jak na národní dluhovou brzdu, tak na evropská fiskální pravidla.
U ambicióznějších scénářů by se Česko k hranici 3 % deficitu a 55 % dluhové kvóty dostalo během několika málo let. V praxi to znamená: kdo dnes slibuje „víc na armádu“ bez daní a bez škrtů jinde, prodává čistou politickou fikci. Fiskální realita si jen vybere, zda přijde dřív přes Brusel, nebo přes domácí rozpočtovou radu.
Tři cesty, které Česko ignoruje
Zahraniční příklady jsou přitom jasné: Dánsko platí vyšší obranu úsporami v jiných kapitolách, Estonsko zvýšením daní a Polsko agresivním dluhovým financováním doplněným speciálním fondem mimo rozpočet. Česká politika zatím nedokázala poctivě přiznat, kterou z těchto nepopulárních cest chce voličům nabídnout.
Diskuse ukázala, že český přístup kombinuje to nejhorší z více světů: chybějící strategii, kreativu při vykazování „obranných výdajů“ a pohodlnou víru, že ekonomický růst či evropské výjimky nakonec všechno zaplatí. Místo rozhodnutí se tak před občany schovává účet v mlze technických termínů a procedurálních výjimek.
Zákon, který je dobrý – dokud se neohýbá
Zákon o financování obrany, jenž garantuje minimálně 2 % HDP, odborníci na konferenci označili za solidní základ stabilnějšího plánování. Jenže při současné bezpečnostní situaci tato hranice přestává stačit, a navíc je systematicky podkopávána „kreativním“ započítáváním civilních výdajů do obrany. Typickým příkladem je snaha natlačit do „obranných“ položek i běžnou dopravní infrastrukturu, kterou NATO následně stejně neuzná. Výsledkem je paradox: papírově plníme zákon, reálně ale armádě bereme peníze a ztrácíme důvěryhodnost jak doma, tak vůči spojencům.
Ekonomický zázrak se nekoná
Očekávání, že „obranné miliardy“ nastartují českou ekonomiku, narazilo na střízlivé odhady multiplikátorů. V podmínkách malé otevřené ekonomiky se efekt růstu odhaduje jen kolem 0,3 až 0,5, což je hluboko pod populistickou představou o zbrojení jako motoru prosperity.
Smysl dává spíš cílená podpora domácí výroby s vyšší přidanou hodnotou než pouhé utrácení za zahraniční techniku s minimálním návratem do českého průmyslu. Pokud budou zakázky dál odtékat ven bez chytré průmyslové politiky, zaplatíme více obrany a z ekonomického hlediska získáme jen málo.
Obrana není zbytný výdaj
V diskusi zaznělo, že obranné výdaje nesmějí být nadále chápány jako „zbytečný luxus“, který se zaplatí až poté, co stát uspokojí všechny jiné zájmy. Historická zkušenost i současná ruská agresivita ukazují, že podfinancování armády se neprojeví hned – ale když už se projeví, bývá pozdě.
Je symptomatické, že zatímco nemocnice či školy si vynutí pozornost okamžitě, armáda dokáže léta „nějak“ fungovat a politice tím dodává falešný pocit, že šetřit se dá donekonečna. Konference tak nepřímo připomněla, že komfort levné obrany posledních třiceti let byl spíš dluhem na bezpečnosti než úsporou. Historická data navíc ukazují, že výdaje pod 3 % HDP jsou spíš výjimkou, spojenou s iluzí „mírové dividendy“ po studené válce.
Videoshrnutí
Článek jste dočetli až sem – a to je přesně ten typ trpělivosti, na kterém občanská kontrola veřejných financí stojí. Pokud chcete, aby Kverulant.org mohl dál hlídat, kdo si hraje s čísly u obrany a kdo jen rozdává sliby bez krytí, zvažte prosím pravidelný dar nebo jednorázovou podporu na našem webu.
Vojtěch Razima
