Česká republika plánuje nákup 24 amerických stíhaček F-35 za astronomickou částku 322 miliard korun do roku 2069. Tento kontroverzní krok vyvolává otázky o efektivitě vynaložených prostředků a směřování české obranné strategie. Přední odborník na inovace Ivan Dvořák toto rozhodnutí kriticky analyzuje, poukazuje na rychle se měnící povahu moderního válčení a navrhuje alternativní přístup k posílení české obranyschopnosti. Autor argumentuje ve prospěch investic do domácího výzkumu a vývoje, zejména v oblasti bezpilotních technologií a umělé inteligence, které by mohly přinést větší dlouhodobé výhody pro českou ekonomiku a národní bezpečnost.
Příprava státního rozpočtu na rok 2025 spěje do finále. Přetřásají se vzdělávání i doprava, penze i bydlení, ale rozpočet na obranu se již moc nezmiňuje. Mantra 2 %, na které je obecná shoda i mezi koalicí a opozicí, jakékoliv diskuse v tomto směru tlumí. Přitom se jedná o obrovskou částku – na rok 2025 okolo 160 mld. Kč! Aniž bychom zpochybňovali částku 2 % z HDP, ke které se ČR zavázalo svým spojencům (a jak ukazuje vývoj situace na ukrajinském bojišti a přístup např. Polska, výhledově tento limit zdaleka nemusí být konečný), otázkou je, jaká bude vnitřní struktura těchto výdajů? Ministerstvo obrany ČR totiž aureolou šampiona v odpovědném a transparentním hospodaření zrovna neoplývá!
Krok špatným směrem
Podstatnou položkou v budoucích obranných výdajích je nákup 24 amerických stíhaček páté generace F-35. Ten vláda obhajuje jako významný posun v naší obranné strategii, kterým se česká armáda spojí s nejpokročilejšími platformami v arzenálu NATO a zajistí interoperabilitu v jeho společných operacích. Ve skutečnosti se při podrobnější analýze ukazuje, že je to z technologického hlediska krok velmi špatným směrem.
Nákup F-35 navazuje na dřívější akvizici letounů JAS-39 Gripen, kterých si ČR pronajala 14 od Švédska v roce 2004. Pronájem byl zajištěn do roku 2027 s opcí na další dva roky. Gripeny splnily své deklarované poslání poskytováním spolehlivého protivzdušného obranného systému, přispíváním k misím NATO a napomáháním k udržení suverenity českého vzdušného prostoru. Cena pronájmu ale nebyla nízká: v období 2005–2014 činila 1,96 mld. Kč ročně a v letech 2015–2027 vydá stát na financování nadzvukového letectva v průměru 2,14 mld. Kč ročně. (Tyto výdaje zahrnují cenu pronájmu letounů a souvisejících služeb v celkové výši 16,4 miliardy Kč, pořízení nových systémů ke zvýšení operačních schopností, srážkovou daň a DPH.) Za 23 let to bude činit dohromady celkem 47,5 mld. Kč.
Méně stíhaček, více dronů
Jako bývalý člen grémia ODA jsem v roce 2004 měl ještě přístup k některým vrcholným státním představitelům a snažil jsem se je přesvědčit, aby Gripenů koupili méně – např. jen 10 – a ušetřené peníze věnovali na vývoj bezpilotních bojových letadel (UAV), zkráceně dronů. Samozřejmě marně – masové využití dronů v bojových operacích bylo v té době přílišná sci-fi i pro vojáky, natož pro politiky, kteří o obranné strategii rozhodovali. Deset Gripenů by přitom skoro jistě splnilo požadované cíle stejně jako 14 a ušetřené peníze – celkem 13,5 mil. Kč – by bylo možno věnovat cíleně na rozvoj dronového průmyslu. Při průměrné výši ročních státních výdajů na vědu a výzkum v tomto období okolo 28 mld. Kč by to znamenalo roční navýšení jen o něco více než dvě procenta, ale ta – ve vhodném propojení se soukromými investicemi – mohla náš dronový průmysl katapultovat do pozice, o které si nyní můžeme nechat leda tak zdát. A to jsme měli pro rozvoj této oblasti nejlepší předpoklady – jak dlouhodobou tradici ve vývoji malých letadel, tak i dynamický IT průmysl.
Nevyužitá šance
Český dronový průmysl tak sice dynamicky roste (oborová platforma Czech AUV Alliance má okolo padesáti členů), ale zaostává ve vojenských aplikacích za světovými lídry, jako jsou USA, Čína, Izrael nebo Turecko, kteří hodně investovali do bezpilotních letounů pro průzkumné i bojové role. České společnosti reprezentované firmami jako Primoco UAV, Robodrone Industries, LIAZ UAV, Aero Vodochody Aerospace nebo VTÚ značně pokročily – všechna čest – ve vývoji civilních i bojových dronů, ale rozsah a propracovanost jejich nabídky jsou ve srovnání s výše uvedenými zeměmi omezené. Mohlo to být jinak, ale nestalo se a šance, která se nebude opakovat, byla propásnuta.
Věštění z křišťálové koule
Nyní se naskýtá určitá příležitost na reparát. Systém stíhaček 5. generace F-35 je ale jiná káva. Ministerstvo obrany (MO) tvrdí, že do roku 2034, kdy bude dodáno všech 24 strojů, se cena vyšplhá na 150 mld. Kč. To zahrnuje nejen cenu samotných letounů a jejich příslušenství (munice, jejich vybavení a související služby, jako jsou například výcvik, servis letounů, opravy a údržba), ale i platby za výstavbu infrastruktury, nákup paliva, přípravu odborného personálu (a DPH odváděné do státního rozpočtu), které Ministerstvo obrany bude hradit českým dodavatelům. Životní cyklus stíhaček F-35 předpokládá jejich využívání až do roku 2069. Podle MO součet nákladů na první pořizovací etapu a nákladů využití F-35 do konce jejich životnosti bude činit celých 322 mld. Kč!
Tyto úvahy jsou samozřejmě naprosto iluzorní. Mezi dneškem, tj. rokem 2024, a rokem 2069 je 45 let. I když odhlédneme od skutečnosti, že technologický vývoj se neustále zrychluje, tak představa, že by někdo dnes vážně uvažoval o tom založit svou bezpečnost na špičkové technice 80. let minulého století je prostě úsměvná. A to vůbec nehovoříme o skutečnosti, že mezi pilotovanými letouny a bezpilotními drony je rozdíl kvality, který zcela mění způsob jejich využití i jejich bojovou hodnotu!
Ale nemusíme pracovat s padesátiletými výhledy. Již v roce 2035, tj. cca za 10 let, kdy bude naše letka kompletní F-35, bude patrně beznadějně zastaralá. Povaha letecké války se rychle mění a posunuje se stále více směrem k bezpilotním systémům řízeným umělou inteligencí a kooperujícím ve svazech a sítích propojených s pozemní podporou. Rozhodující je také jejich cena – ztráta jedné F-35 je katastrofa, ztráta jednoho dronu, který může natropit škodu srovnatelného rozsahu, je zanedbatelná. Proč tedy opakujeme již podruhé stále stejnou chybu?
Propojení na USA
Zdá se, že základním důvodem nákupu F-35 je strategické obranné propojení se Spojenými státy, klíčovým spojencem České republiky v NATO. O spolehlivosti některých členů NATO jakožto garanta naší bezpečnosti mohou být určité pochybnosti – nejde jen o váhavé Německo nebo islámské Turecko, ale i o Francii a Velkou Británii, které zápasí s velmi vážnými vnitřními problémy. Přimknutí ke Spojeným státům, a to tím spíše, že stejným směrem jde v současné době náš nejvýznamnější lokální spojenec Polsko, má svou logiku. Česká republika potřebuje spojence – není zdaleka tak bojovná jako např. Izrael, ale ani ten by se bez pomoci USA sám neubránil.
Nakupujeme cizí zbraně
I když nákup F-35 může být odůvodněn strategickými úvahami a potřebou zachovat špičkové schopnosti leteckého personálu, je nutné vyvážit jej investicemi do nových technologií. Rychle se měnící povaha válčení naznačuje, že flexibilita a inovace, spíše než spoléhání se pouze na tradiční platformy, budou klíčem k udržení robustní obranné pozice v budoucnosti. Česká republika byla od průmyslové revoluce zbrojní velmocí (tato pozice jí do určité míry vydržela v ručních zbraních a munici), nyní naše armáda pořádá jeden tendr za druhým a stále nakupuje cizí zbraně. Někdy dokonce ještě přes překupníka. A zde naše velikost není omluvou – častokrát výše zmiňovaný Izrael vyvíjí, vyrábí a vyváží špičkové zbraně (jeho tank Merkava Mk.4 patří k nejlepším tankům na světě, je plně srovnatelný s americkým Abramsem, německým Leopardem nebo ruskou Armatou). Ale pokud budeme přistupovat ke zbrojnímu průmyslu stejným způsobem jako dosud, potom to tak i zůstane. Argument, že zahraniční dodavatelé svými ofsety přispějí i k rozvoji českého zbrojního průmyslu, je sice validní, ale je poměrně chabou náplastí.
Proveďme stejnou úvahu jako v případě Gripenů. Ve snaze o trochu reálnosti se zaměřme pouze na období do roku 2035. Kdybychom místo 24 F-35 koupili jen 16, svou roli splní. Česká republika tím ušetří 5 mld. Kč ročně (možná o něco méně, protože náklady na nutnou infrastrukturu nejsou lineárně závislé na počtu strojů, které ji používají). Při předpokládaném průměrném ročním státním rozpočtu na vědu a výzkum v tomto období okolo 45 mld. Kč je to již 11 %. A s tím by se – při předpokládaném multiplikačním efektu zapojení soukromých zdrojů – dalo udělat již opravdu hodně!
Nedělejme si iluze, že výzkum a vývoj moderních zbraňových systémů zachrání soukromé podniky. Kontinuita našeho zbrojního průmyslu byla v devadesátých letech násilně – a jak následujících 30 let ukázalo, velmi neprozíravě – přerušena. Velké zbrojní podniky mají nyní žně a zisky jim enormně rostou i s jejich stávajícími produkty – k výzkumu a vývoji nových technologií mají malou motivaci. Navíc jejich podniková kultura odráží jejich původ – vznikly v drtivé většině v devadesátých letech v podhoubí podniku zahraničního obchodu Omnipol, většina jejich lídrů jsou tedy spíše obchodníci než technologové, kteří by vizionářsky sledovali technologické trendy (čest výjimkám!). Malé podniky působící v oblasti obrany a bezpečnosti mají sice často zajímavé know-how, ale jsou kapitálově slabé a současné zbyrokratizované podnikatelské prostředí v ČR brzdí jejich rozvoj. Ve všech rozumných zemích zbrojní výzkum a vývoj stát podporuje, u nás by to mohl činit mnohem více a hlavně systematičtěji.
Kromě přímých pozitivních dopadů rozvoje zbrojního průmyslu pro ekonomiku a exportní schopnost státu je nutno ještě zvážit i jeho dopady nepřímé. Ať se to někomu líbí, nebo ne, k největším technologickým skokům docházelo vždy za války. První světová válka přinesla rozvoj bezdrátové komunikace, letectví, výkonné motory a ponorky, druhá radar, letadlové lodě, šifrovací stroje a rakety. Mnoho z materiálů a technologií vyvinutých původně pro vojenské účely nalezlo pak využití i v civilním sektoru. Stojí tedy za zvážení, zda by přesměrování části finančních prostředků vyčleněných na F-35 na domácí obranný výzkum a vývoj – zejména v oblastech, jako jsou AI, bezpilotní vozidla a kybernetická bezpečnost –nepřineslo větší dlouhodobé výhody? Investice do těchto technologií by mohly nejen zvýšit národní bezpečnost, ale také podpořit růst high-tech obranného průmyslu v České republice.
Absence diskuse
Alokace desítek, ba stovek milionů korun není nikdy jednoduchá otázka. A jde-li navíc o naši svobodu a bezpečnost, jedná se opravdu o zapeklitý problém. Na problém vybudování moderních a bojeschopných leteckých sil je možno nahlížet z různých hledisek. Není to totiž problém pouze vojensko-politický, ale též problém ekonomicko-technologicko-znalostní. A tento aspekt v diskusích ve veřejném prostoru na téma nákupu stíhaček F-35 žalostně postrádám. Ale možná jen nemám dostatečné informace a někde v hloubi utajených místností Strakovy akademie, Akademie věd, Technologické agentury, MO nebo Generálního štábu tyto diskuse intenzívně probíhají. Nebylo by pak ale vhodné s jejich výstupy seznámit ty, co tento stát platí – jeho občany a daňové poplatníky?
Ivan Dvořák
RNDr. Ivan Dvořák, CSc., je významný český odborník s bohatou kariérou v oblasti vědy, managementu a inovací a jeden ze zakládajících členů watchdogu Kverulant.org.
Ivan Dvořák vystudoval biofyziku na MFF UK a teorii informace a řízení na FEL ČVUT. Získal titul RNDr. v roce 1976 a CSc. v roce 1981 za práci v oblasti matematického modelování biologických systémů. V roce 2006 absolvoval postgraduální studium znalostního managementu a získal titul PGCertKT (Open).
Ivan Dvořák je autorem více než 100 vědeckých publikací a spoluautorem čtyř odborných knih. Přednášel na MCI University v Innsbrucku a příležitostně vystupuje na seminářích a webinářích na českých vysokých školách. Publikuje také na serveru Neviditelný pes.
