Tajná studie o veřejných dobíječkách za veřejné peníze
Stát prostřednictvím své organizace Technologická agentura zaplatil studii, která měla analyzovat potenciál využití obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích stanic pro elektromobily. Stát za ni z veřejných zdrojů zaplatil téměř 5 milionů korun. Studie je hotová, ale stát ji odmítá dát veřejnosti k dispozici. Kverulant.org proti tomu protestuje. Navíc nejde o ojedinělý případ utajení studie vzniklé za veřejné peníze. Cílem Kverulanta je tuto praxi změnit. Pomozte Kverulantovi prosazovat právo veřejnosti na informace a podarujte ho alespoň symbolickým příspěvkem.
V červnu 2018 uzavřela Technologická agentura ČR (TAČR) smlouvu se zapsaným spolkem Komora obnovitelných zdrojů energie. Předmětem této smlouvy bylo dodání studie s názvem „Analýza potenciálu, scénářů a návrh využití decentralizovaných obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích a plnicích stanic“. Stát prostřednictvím TAČR za tuto studii slíbil vyplatit 4,62 milionu korun. Studie byla koncem listopadu 2021 dokončena a většina peněz z veřejných zdrojů zapsanému spolku vyplacena.
Zákon o svobodném přístupu k informacím pro TAČR neplatí
V souladu se zákonem 106/1999, o svobodném přístupu k informacím, počátkem prosince 2021 požádal Kverulant o poskytnutí celé studie. Učinil tak jako již mnohokrát předtím zasláním elektronicky podepsané žádosti na adresu podatelny. V tomto případě na adresu [email protected].
Počátkem prosince 2022 byl však odmítnut. Podle TAČR se na ně zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahuje. A zákon 130/2002, o podpoře výzkumu a vývoje, jim poskytnutí takové informace prý dokonce zakazuje. Podle Kverulantova názoru však ani jeden z uvedených zákonů neustavuje úplnou výluku platnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. A už vůbec není přijatelné odmítnout požadované informace jen s pouhým odkazem na ustanovení zákona tak, jak to TAČR udělal. Proto Kverulant proti neposkytnutí informací podal v prosinci 2021 odvolání.
Důvody pro podání odvolání
Podle anotace projektu uveřejněné na stránkách TAČR: „Cílem projektu je vytvořit komplexní návrh řešení pro zapojení decentralizovaných výroben elektřiny z OZE, bioplynových stanic, vodních, větrných a fotovoltaických elektráren a případně i dalších výroben do sítě čisté mobility v ČR. Bude provedena rešerše a analýza zahraničních zkušeností se zapojením decentralizovaných OZE do systému čisté mobility. Budou ověřena existující a navržena nová inovativní technická řešení. Bude analyzováno právní a ekonomické prostředí, identifikovány bariéry, navrženy legislativní změny. Bude určen aktuální a budoucí potenciál využití decentralizovaných OZE. Bude zjištěn zájem provozovatelů OZE o zapojení do budoucího systému a budou navrženy optimální lokality dobíjecích a plnicích stanic. Na závěr budou doporučeny kroky k realizaci programu.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že téměř všechny výsledky tohoto projektu se týkají dalšího směřování ČR v oblasti obnovitelných zdrojů energie (OZE) a elektromobility. Tedy oblasti, která se ani nadále velmi pravděpodobně neobejde bez veřejné podpory. I proto je legitimní, aby veřejnost měla k informacím, které vznikly za veřejné peníze, přístup, a mohla se tak účastnit společenské diskuze a prostřednictvím svých volených zástupců i rozhodování o těchto věcech. Je tedy zcela evidentní, že právo na informace ve smyslu čl. 17 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, je v tomto případě prioritní.
TAČR odvolání ignoroval
Jak už bylo uvedeno, Kverulant podal svoje odvolání proti neposkytnutí informací v souladu se zákonem v prosinci 2021. I v tomto případě elektronicky podepsaným dokumentem z adresy [email protected] na adresu [email protected].
TAČR měl jeho odvolání předložit spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Nadřízený orgán pak měl o odvolání do 15 dnů rozhodnout. To je dohromady 30 dnů. Nic z toho se však v dané lhůtě nestalo, a tak se Kverulant obrátil na Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) se stížností pro ochranu proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Kverulant očekával, že ÚOOÚ nařídí TAČR informace Kverulantovi poskytnout, či mu alespoň nařídí jeho dovolání předložit nadřízenému orgánu. Nic z toho se ovšem také nestalo.
Jste úředník, máte co tajit a nechce se vám pracovat? Zařaďte veřejnost do spamu
Úřad pro ochranu osobních údajů Kverulantovu stížnost na ignorování zákona o veřejném přístupu k informacím ze strany TAČR v únoru 2022 zcela zamítl. Groteskní na tom je zejména deklarovaný důvod, proč tak učinil. Agentura TAČR sice Kverulantův mail s odvoláním dostala, ale spadl jí „automaticky“ do nevyžádané pošty. Do spamu se TAČR nedívá, protože nemusí, a všechny zprávy tam doručené se prý automaticky po 30 dnech kompletně a nenávratně vymažou. Podle ÚOOÚ se tak TAČR Kverulantovým odvoláním vůbec nemusel zabývat, protože nikdy žádné nebylo.
Úřad pro ochranu osobních údajů naprosto ignoroval skutečnost, že TAČR nedávno bez problémů přijal Kverulantovo první podání v této věci, přestože putovalo naprosto stejnou elektronickou cestou na naprosto stejnou adresu [email protected]. ÚOOÚ také naprosto ignoroval skutečnost, že to byl právě TAČR, kdo si nově nastavil pravidla pro doručování mailové pošty tak, aby ta od Kverulanta napříště automaticky padala do nevyžádané pošty. Kverulant se s tímto křiklavým krácením práva veřejnosti na informace odmítá smířit a zvažuje podání soudní žaloby.
„Vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevzniká“
Nyní však zpět k vlastní studii. Koncem listopadu 2021 zveřejnil zapsaný spolek Komora OZE na svém webu krátký článek s názvem „Pro rozvoj čisté mobility potřebujeme nové obnovitelné zdroje“ a podtitulem „Komora OZE, CZ Biom a CAFT zveřejnily analýzy obnovitelné mobility“.
Komora OZE v článku v podstatě jen konstatuje to, co bylo naprosto zřejmé již před zadáním studie: „Masivní výstavbu nabíjecích či plnicích stanic však přímo u obnovitelných zdrojů nelze v praxi očekávat.“
Na konci ledna 2022 zveřejnila Komora OZE několik dalších výstupů své práce. Jednou z nich je třístránková „analýza“ s názvem: „Stanovení potenciálu stávajících obnovitelných zdrojů energie o instalovaném výkonu vyšším než 200 kWe pro nabíjení elektromobilů na základě vzdálenosti od sítě frekventovaných silnic.“ Jediným výsledkem této analýzy je „zjištění, že ve vzdálenosti do 5 km od silnic II. A vyšších tříd se nachází instalace OZE, které dokáží vyrobit ročně zhruba 7 TWh elektřiny. Z toho ve vzdálenosti do 500 metrů od silnic II. A vyšších tříd existují již dnes instalace OZE s průměrnou roční výrobou přibližně 3 TWh. To je množství elektřiny více než dvojnásobné oproti tomu, jaké by v roce 2030 mělo spotřebovat 800.000 elektromobilů podle nejvyššího scénáře růstu jejich počtu, obsaženého v původním Národním akčním plánu čisté mobility.“
Výpočet nákladů na vybudování vedení od těchto OZE k nabíječkám, nákladů vybudování nabíječek, úvaha o to, zda by vůbec bylo možné elektromobily takto nabíjet, jak dlouho by takové nabíjení trvalo, zda by o něj byl zájem a proč by takové nabíječky někdo vůbec budoval, když může elektrickou energii dodávat do rozvodné sítě za vysoké a garantované výkupní ceny v této „analýze“ chybí.
Zjistit, že „vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevzniká“ přijde Kverulantovi za téměř 5 milionů z kapes daňových poplatníků zoufale málo. Kverulant se nemůže ubránit dojmu, že v celé kauze nešlo o nic víc než pod záminkou boje proti globálnímu oteplování vytáhnout z veřejných rozpočtů peníze do kapsy autorů této „analýzy“. Těmi hlavními jsou Štěpán Chalupa, předseda zapsaného spolku Komora OZE a vysloužilý politik Martin Bursík.
Prosba o podporu
